Montag, 10. September 2012

VYŠLA ČESKOSLOVENSKÁ MLADÁ PRAVDA Č. 5 / 2012

Komsomol je organizací zcela legální. Organizuje mládež na takovém podkladě, na jakém dospělé pracující organizuje komunistická strana. ... Komsomol rozvíjel takovou činnost jako třeba Svaz sociálně demokratické nebo národně socialistické mládeže, díváme-li se na to ovšem z hlediska čistě právního, formálního. Od těchto organizací, které dále existují, liší se „jen“ tím, že říká dělnické mládeži otevřeně, co musí dělat, jak musí bojovat, aby si vydobyla svá práva. Nebalamutí ji ani neodvádí její pozornost k pouhým sportovním výkonům, je bojovnou organizací. Ale rozpouštěcí výměr, opírající se o právní výrazy, nehovoří o těchto vlastnostech, prohlašuje prostě Komsomol za nelegální organizaci. A policejní ředitelství ohlašuje, že bude komsomolce stíhat pro tajné spolčování. Tajné spolčování, které si dává schůzky na prvních stranách legálních listů, to je rarita, již zná „pevná demokracie“ československá. A zná ji právě jen pro revoluční organizace proletářské. ... Silná ruka nemůže potřebovat, aby všichni dělníci naráz prohlédli její protidělnickou politiku. A proto má argumenty: ilegální činnost, tajné spolčování. ... Stejnou logikou, nalezne-li dosti odvahy, může jakoukoli činnost prohlásit za nelegální a může zakázat existenci kterékoli proletářské organizace. A ona jí ta odvaha nechybí - ale co jí chybí, je opora v širokých vrstvách pracujících. ... Den před rozpuštěním Komsomolu i dnes četli jsme vybídky sociálně demokratických a národně socialistických listů na vytvoření jednotné fronty proti postupujícímu fašismu. Je to nejpustší výsměch, slyšíme-li takové vybídky od lidí, kteří sedí ve vládě, dávající souhlas k rozpuštění legální organizace pracující mládeže. Hle - boj „proti fašismu“ v praxi! Tam nahoře. Ale ne shora, zdola se buduje veliká jednotná fronta proti fašismu... A odtud, zezdola, nikdo nepohladí silnou ruku, ale důkladně ji praští přes prsty, tak důkladně, že ochromena klesne a pustí smyčku, kterou chtěla hodit na krk proletariátu. Julius Fučík proti rozpuštění Komunistického svazu mládeže Československa, Rudý večerník 15. VI. 1932 Solidarita s hospodářskými boji horníků v Jihoafrické republice (JAR) Prohlášení Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ): Solidarita s hospodářskými boji horníků v Jihoafrické republice (JAR), vyjádření soustrasti rodinám, blízkým a přátelům obětí buržoazní represe v blízkosti jihoafrického dolu Marikana a podpora v dalším postupu dělnické třídě JAR a Komunistické straně Jižní Afriky (marxisticko-leninské) Vážené soudružky, vážení soudruzi, dělníci! S hlubokým zármutkem, účastí, ale i s rozhořčením sledovali členové, kandidáti členství, sympatizanti i spolupracovníci Svazu mladých komunistů Československa-Komunistického svazu mládeže (SMKČ- KSM), členské organizace ICORu z České republiky, krvavý teror, masakr, který buržoazní policie JAR rozpoutala proti stávkujícím horníkům korporace Lonmin, zaměstnaným v platinovém dole Marikana. 34 obětí a 78 zraněných následkem střelby policie do stávkujících, kteří požadovali zvýšení žebráckých mezd a zlepšení nelidských životních podmínek na největším světovém producentovi platiny, korporaci Lonmin, ukazuje pravou tvář kapitalistického systému, řízeného v JAR těmi, jež se zaklínají základními lidskými právy, zlepšováním sociální situace obyvatel či dokonce budováním socialismu. Tyto ve skutečnosti sociálně demokratické, reformistické a revizionistické politické síly, které svůj postup často vydávají za taktiku a součást dlouhodobě trvajících změn, nejsou reálně ničím jiným, než prodloužnou rukou monopolů a korporací, vysávajících dělníky a zaměstnance v rámci imperialistického systému. Vládní angažmá takových politických organizací, které dnes vládnou jak v JAR, tak i v mnohých ostatních zemích světa, má vést a vede pouze k udržení většiny vykořisťovaných a utlačovaných lidí v poslušnosti, nevědomosti, iluzích, aby svým úsilím a činy nesvrhli kapitalistický systém a nesáhli monopolům a korporacím na jejich obří zisky. SMKČ-KSM ostře odsuzuje krvavý masakr dělníků buržoazní policií JAR, upozorňuje na to, že k těmto nástrojům sahají mnohé „demokracie" vždy, nemohou-li udržet sociální smír ekonomickým násilím, drobty ze stolu a ohlupováním lidí. SMKČ-KSM vyjadřuje upřímnou soustrast rodinám, blízkým, přátelům, soudruhům či známým obětí těchto brutálních vražd, při nichž o své aktivisty a představitele přišla rovněž celosvětová dělnická třída. SMKČ-KSM vyjadřuje na dálku bojovou podporu snažení, usílí a bojům jihoafrických horníků z dolu Marikana, všemu jihoafrickému proletariátu i Komunistické straně Jižní Afriky (marxisticko-leninské). Pryč s imperialismem a jeho služebníky! Svaz mladých komunistů Československa-Komunistický svaz mládeže (SMKČ-KSM) Člen organizace ICOR, Evropa, Česká republika 25. 8. 2012 NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ OBČASNÍK VZDOR SMKČ se podílí na vzniku a tvorbě nového československého občasníku VZDOR, časopisu vykořisťované a utiskované většiny. První číslo (červenec - srpen 2012) naleznete ke stažení na i n t e rn e t o výc h s t rá n k á c h S MK Č (www.komsomol.cz), na stránkách Socialistického zväzu mladých (http://szm.hng.sk), v tištěné podobě jej můžete získat na akcích obou těchto organizací nebo si o něj můžete oběma organizacím napsat (kontakty na SMKČ naleznete na zadní straně Čs. mladé pravdy). Z obsahu 1. čísla: Prečo vzniká nový časopis? - Za aktivní solidaritu s hrdinnou stávkou ocelářů! - Čeká pražskou autobusovou dopravu privatizace? - Diskriminácia statusu zdravotnej sestry - Taktiky paralyzácie pracujúcej triedy - Jaké máme možnosti změnit současné poměry? - Čo je to vlastne ten socializmus? - Snaha riešiť problémy sociálne neprispôsobivých = rasizmus? Za aktivní solidaritu s hrdinnou stávkou ocelářů! Na nedávném pracovním setkání členů Svazu mladých komunistů Československa a Komunistického svazu mládeže (SMKČ-KSM), od 20. do 22. července v Brně, podrobně informoval mladé české komunisty jeden z členů Komunistické strany Řecka (KKE) o situaci řeckých ocelářů ze závodu v Halyvourgia Aspropyrgos. Odvaha ocelářů, kteří svou stávku udrželi 265 dnů, v boji za práci, za slušné mzdy, proti zavrženíhodným "výnosům" z propuštění pracovníků, tedy proti ponižujícím mzdám navrženým ze strany zaměstnavatele, si zaslouží hluboký obdiv. Policejní brutalita na konci stávky také ukázala na nebezpečnost stávky pro současný kapitalistický režim, na důležitost tohoto boje. SMKČ-KSM již dlouho pečlivě informuje o dění v Řecku, většinou ze zdrojů blízkých třídně orientovaným odborům PAME, a bude aktivně informovat co nejširší veřejnost v obou částech bývalého Československa o této mezinárodně významné aktivitě dělnické třídy. Odsuzujeme zároveň zásah bezpečnostních jednotek, který se odehrál v časných ranních hodinách 20. července, při němž policie použila proti stávkujícím slzný plyn. Protestujeme proti zadržení devíti stávkujících. Když probíhal na stávku ocelářů policejní útok, všechna buržoazní masmédia v Řecku i v ostatních státech spustila proti stávkujícím kampaň. Na pováženou je rovněž pokus o začátek podivné debaty o zákonných úpravách v neprospěch účastníků stávky. SMKČ-KSM se jednoznačně staví za slova odborářů, kteří otevřeně prohlašují, že se musíme zbavit moci průmyslníků a převzít továrny a bohatství do svých rukou. Do rukou skutečných tvůrců bohatství, a ne parazitů. Pryč s policejní brutalitou! Zrušte plány propouštění! Předsednictvo Ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa a účastníci setkání členů Svazu mladých komunistů Československa a Komunistického svazu mládeže v Brně 20. - 22. 7. 2012 Solidaritu s řeckými oceláři proti policejní brutalitě! Za pomoci brutálního policejního násilí řecká vláda dne 20. července zaútočila na obsazenou ocelárnu v Halyvourgia Aspropyrgos. Devět stávkujících bylo uvězněno. Kolegové z řecké ocelářské společnosti stávkovali od 1. listopadu 2011 – proti masovému propouštění a snížení mezd - a proti sociální demolici, kterou trojka EU, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu uložila stávkujícímu Řecku. Jejich 265 dnů stávky je národním a mezinárodním symbolem boje proti přenášení krizové zátěže na pracujících lidi - proto získali podporu celé pracující populace v Řecku a mezinárodní solidaritu a podporu z jiných zemí. Napříč Evropou dělnická třída a pracující lid stojí před úkolem vstoupit do boje o svou budoucnost a budoucnost svých dětí - kapitalismus nenabízí žádnou perspektivu. Nově zvolená řecká vláda může splnit své sliby trojce za použití brutálního násilí a pořádkové policie. V Aspropyrgosu chce zachránit ocelářskou společnost před výdaji na budoucnost pracujících lidí. Ale mýlí se. Veřejné mínění je většinou na straně stávkujících. Dělnická třída, pracující lid - řecký lid jako celek jsou na straně ocelářů, jako už po předchozích devět měsíců. Řecké pokrokové organizace uspořádaly demonstraci u brány Halyvourgie a zajistily tak propuštění uvězněných dělníků. ICOR podporuje boj ocelářů, který si zaslouží mezinárodní solidaritu a podporu všech pracujících všech zemí. Pryč s policejní okupací! Zrušte plány propouštění! Pro budoucnost ocelářů a všech pracujících lidí! Mezinárodní solidaritu v boji proti přenášení břemena krize na lid! Se srdečnými pozdravy Evropský koordinátor Mezinárodní koordinace revolučních stran - Evropský koordinační výbor 20. července 2012 Na pietním aktu v Českých Hamrech Dne 18. 8. se Svaz mladých k o m u n i s t ů Československa zúčastnil tradič- ního pietního aktu za svobodníka Jaroslava Souku- pa v Českých Hamrech, pořáda- ného Klubem českého pohraničí a Komunistickou stranou Čech a Moravy. Svobodník Soukup byl 26. srpna roku 1963 smrtelně zraněn narušitelem hranic. Ve 13:30 se z Chomutova vypravil autobus KSČM, který nás odvezl do Českých Hamrů. Po cestě jsme mohli vidět, že ještě nebylo vše, z čeho má Česko nějaký prospěch, zničeno kapitalismem, na příkladu blízkých elektráren. Avšak, že tento proces je v plném proudu, bylo vidět také. Soudruh z Chomutova řekl, že na jaře zde bylo zbouráno místní sportoviště, aby ustoupilo místo výstavbě Intersparu. Místo pro sport a rekreaci tak bylo zničeno kvůli výstavbě dalšího chrámu falešného pozlátka konzumu, aby si mohl buržoust hezky přivydělat prodejem předraženého zboží. Nakonec jsme dorazili do Českých Hamrů, kde má soudruh Soukup pomník, a čekali na další účastníky akce, kteří přijeli na místo individuálně. Oficiální pietní akt začal po zaznění husitského chorálu. Poté byly k památníku položeny kytice. Následně promluvil soudruh Brožovský. Ten pozdravil účastníky akce, a zejména jednotlivé zástupce KSČM, KČP a SMKČ, ale také člena Die Linke, který přijel z nedalekého Německa. Slovo pak předal soudruhu Václavu Homolkovi, senátorovi KSČM. U jeho projevu mě velice příjemně překvapila jeho otevřenost a upřímnost, zvláště po atmosféře v KSČM po ne tak dávném květnovém sjezdu strany, kdy všeobecně narůstá zbabělost a neprincipiálnost, zejména ve vztahu k minulosti, kdy není strana schopna zaujmout jasné, natož třídně uvědomělé stanovisko téměř k žádné udá- losti, která se týká historie komunistického hnutí. Soudruh Homolka vyprá- věl smutný příběh o vraždě svobodníka Soukupa. Naru- šitel byl soudruhem Soukupem zastaven a vyzván k předložení dokladů. Poté co uvedl, že doklady „ztratil“, řekl svobodník Soukup, ať ho jdou prověřit a že on s ním na místě počká. Po chvíli narušitel vytáhl zbraň a Soukupovi prostřílel břicho. Později v nemocnici na zranění, která mu narušitel způsobil, svobodník Soukup zemřel. Na závěr svého projevu vyjádřil soudruh Homolka přání, abychom se za rok setkali u této příležitosti zase. Pietní akt byl zakončen zpěvem československé hymny. Následně jsme se odebrali do nedalekého hotelu Habsburg, kde již byli mladí komunisté posíleni o soudruhy z Mostu a začala beseda s pohraničníky. Bylo nesmírně zajímavé jednou mluvit o pohraničnících s pohraničníky, což se vám v tomhle režimu běžně nestane, jelikož strážci hranic našeho státu jsou dnes za opušťák vraždící zrůdy a nějaké jejich svědectví či argumenty jsou jistě nepotřebné a jen by zabíraly prostor v našich „svobodných médiích“. Velice zajímavé bylo zjištění, že existovaly striktně stanovené podmínky, kdy mohl pohraničník použít zbraň, a každé použití zbraně bylo prověřováno komisí. S. Homolka řekl, že chtěl, aby zazněl ten paradox, kdy „totalitní zrůdy“ se řídily těmito pravidly, zatímco „hrdinové národa“ Mašíni stříleli na potkání. Skutečně to připomíná nějaký příběh z pera jistého dramatika, jenž dnes uzurpuje dokonce tři urny. (Ovšem, jenom jedna by přeci polobohu z Lucerny nestačila, jako nám obyčejným smrtelníkům.) Pro mě osobně byl další z příspěvků ještě zajímavější. Soudruh, který pracoval v ČEDOKu, vyprávěl o přeplněných zájezdech do New Yorku, což je ve velkém kontrastu k tomu, co o možnostech cestování tvrdí antikomunisté. Ovšem, v této napjaté mezinárodní situaci bylo rozumné nepouštět za hranice lidi, jež spáchali na území ČSSR nějaký zločin. Pro takové lidi samozřejmě platilo omezení svobody cestování. Své příspěvky do diskuze přidávali i zástupci SMKČ. Ti vyprávěli o vymývání mozků a manipulaci s mládeží ve vztahu ke všem bezpečnostním složkám v ČSSR. Na prohlášení, že mládež jednou pochopí, co pro ně pohraničníci dělali, reagovali přítomní bouřlivým potleskem. Na závěr bych chtěl poděkovat KSČM za poskytnutí přepravy z Chomutova a zopakovat slova s. Homolky, že se za rok setkáme znova. Tarik Muhič Setkání na moravsko-slovenském pomezí v Holíči – jednotní už i proti komunistické mládeži Tak jako každý rok se i letos uskutečnilo set- kání na morav- sko-slovenském pomezí, tentokrát ve slovenské Holíči. Tuto tra- diční akci opět organizovala KSČM s KSS jako připomenutí 68. výročí vypuknutí SNP. I přesto, že se na místo setkání sjeli soudruzi z několika okresů Jihomoravského, Zlínského, Olomouckého kraje, ale i z různých částí Slovenska, měli jsme pocit, že účast byla menší než v předchozích letech. Negativní vliv na počet účastníků mělo jistě tropické počasí, pozvolný a vytrvalý úbytek počtu členů KSČM a KSS, ale také neschopnost obou stran propagovat podobné akce, zatraktivnit je, přilákat na ně nové účastníky z řad dělníků, zaměstnanců či studentů, modernizovat jejich formu a proletarizovat jejich obsah. Jenže to už jsme vzhledem k vedení obou stran v říši fantazií a klamavých iluzí. Stánky, mažoretky a nářky na současnou situaci rozhněvaného, utiskovaného dělníka nepřesvědčí a nezorganizují. Je vůbec otázkou, jak dlouho budou zmíněné politické strany, budou-li pokračovat negativní procesy v obou z nich, schopny a ochotny podobné veřejné aktivity pořádat a financovat. Světlým okamžikem tradičního setkání na moravsko-slovenském pomezí bylo jak shledání s mnohými soudruhy z obou stran řeky Moravy, které vídáme zpravidla jenom při těchto příležitostech, tak i přítomnost nejbližší partnerské organizace SMKČ- KSM, SZM. Slovenští mládežníci rozložili svůj stánek kousek od místa, kde se prezentoval SMKČ- KSM. Vůbec poprvé bylo z obou stánků účastníkům setkání nabídnuto první číslo společného československého časopisu Vzdor, na němž se obě jmenované mládež- nické organizace podílejí. Premiéra se, jak doufáme, vydařila, byť jsme byli jedním poněkud poma- teným pánem nařknuti, že pěst na přední straně časo- pisu vyjadřuje jeho anarchistický obsah... Dialektické mlýny melou pomalu, ale spolehlivě, a tak i naši slovenští soudruzi poprvé zakusili to, co z českých zemí zejména SMKČ-KSM zná již dlouhá léta. Vedení KSS, které dovedlo za posledních několik let stranu na totální dno, bylo v minulosti několikrát konstruktivně kritizováno z řad SZM. Odpovědí revolučním mládežníkům byl pokus o vyloučení čelných představitelů SZM, Miroslava Pomajdíka a Stanislava Pirošíka, z KSS. Tato šílenost, překračující dost možná i stanovy KSS, nakonec nebyla realizována. Po VIII. sjezdu SZM však přistál na stole našich slovenských soudruhů další dárek, tentokrát ze společné manželské kuchyně páru KSČM-KSS. Poprvé za mnoho let nemohl zástupce SZM na tradičním setkání na pomezí vystoupit. Nebylo to nijak zdůvodňováno, zkrátka nemohl. Ostatně, v případě SMKČ-KSM byl postup podobný, na moravsko-slovenském pomezí jsme naposledy hovořili v r. 2007 a od té doby se také nikdo neobtěžoval nám říci, v čem se situace změnila. A tak jsme si během posledních pár let zvykli, ale odmítáme se s tím smiřovat, že se vedoucí představitelé některých krajských organizací KSČM, ale hlavně ÚV KSČM, stále bojí, aby někdo na akci KSČM nevystoupil se skutečně komunistickým projevem. Přesto jsme se v Holíči setkali převážn ě se soudruhy, se kterými je rozum- ná řeč a se kterými jsme měli možnost pro- diskutovat aktu- ální témata týka- jící se naší činnosti, a to jak blížící se předvolební kampaň, tak i II. sjezd SMKČ. Troufneme si poslání, zaměření účasti na této i dalších podobných akcích charakterizovat následovně: využijete-li ho k dosti odlišným účelům (kontakty s novými lidmi, agitace, propagace), než jak je běžně vnímáno (poslouchání sáhodlouhých proslovů, sledování maškarád), pak můžete odjíždět minimálně se smíšenými pocity. Budete-li se držet „většinového“ pojetí, ztratíte čas, nervy i poslední zbytky iluzí. Jiří Hráček, Lukáš Kollarčík Z ANTIKAPITALISTICKÉHO KEMPU 2012 O prvním srpnovém víkendu jsem se zúčastnil Antikapitalistického kempu, pořádaného Novou antikapitalistickou levicí (NAL). Ačkoli kemp probíhal od úterý 31. července až do neděle 5. srpna, dojem z akce jsem si mohl vytvořit z pracovních důvodů jen na základě víkendového pobytu. Na Antikapitalistickém kempu jsem byl poprvé v minulém roce a můj dojem z akce byl dosti příznivý. Ani tento ročník mé očekávání nezklamal. Antikapitalistický kemp považuji za významnou příležitost k setkání, diskuzím a případné přípravě společných akcí radikální, protisystémové levice (bohužel ne všechny její složky jsou ochotny této příležitosti využít). Akce je v podstatě veřejná, předem inzerovaná na stránkách http:// kemp.antikapitalista.cz - podmínkou je pouze registrace předem, na jejímž základě teprve obdrží zájemce o účast podrobnější informace včetně přesného místa konání. Letošní setkání proběhlo v krásném prostředí chráněné krajinné oblasti Lužické hory v Heřmanicích v Podještědí v chatové osadě TJ Sokol Heřmanice pod mohutnou dominantou vrchu, který v nové mapě (na internetu) nese název Jezevčí a ve starší (z r. 1977, vyvěšené v kempu) Jílový. Chatová osada, kterou měla NAL vyhrazenu celou pro sebe, pochází ze 60. let a v posledním minimálně čtvrt století není valně udržována, což se bohužel na jejím stavu podepsalo (sám návod k užívání chatky uváděl, že zde stojí už přes 40 let). Majiteli to těžko zazlívat, v kapitalismu prostě peníze na takové "nesmysly" jako na amatérský sport a na lidovou rekreaci nejsou. Voda občas netekla, ale pivo teklo pořád a to bylo důležité. Nicméně popíjení nebylo hlavní náplní tohoto setkání. Na všechny dny kempu byl stanoven rozvrh přednášek, které probíhaly od 10. hodiny ranní s přestávkami na oběd a večeři až do večerních hodin, kdy přešly ve volný program s reprodukovanou hudbou. Organizace byla dle mého soudu o něco hůře zvládnuta než v minulém roce, v programu docházelo k náhlým změnám, některé přednášky byly odloženy, přesunuty či úplně vypuštěny. Na druhou stranu pěkné počasí vedlo ke sníženému zájmu některých účastníků o výklad ve prospěch sportovních a oddychových aktivit. Kromě řečníků z okruhu NAL promluvil také zástupce Socialistické solidarity Lukáš Matoška, v poslední době známý z hnutí vysokoškolských studentů proti školnému, a zahraniční hosté z mezinárodní Ligy za Pátou Internacionálu (z Německa a z Velké Británie). Tuto ligu je možno označit za ortodoxně trockistickou (na jejích stránkách je záložka "antistalinismus" prvním podbodem "marxistické teorie") a výstupy jejích řečníků tomu odpovídaly. Nemohu se zbavit dojmu, že ať zástupci této ligy hovoří o čemkoli, mají zapotřebí často používat slovo "trockistický" (v jejich podání synonymum "dobrý") a "stalinský" (nebo "stalinistický", v angličtině je to stejné; u nich synonymum "špatný"). Přitom např. v dnešních událostech v Řecku sotva hraje roli spor o to, zda "Trocký nebo Stalin". Oproti tomu od žádného z přítomných Čechů jsem výraz "trockismus" nebo jeho obdobu neslyšel. Rád bych tedy věřil, že čeští zastánci Trockého mají na rozdíl od svých zahraničních soudruhů (i od mnohých jiných zahraničních radikálně levicových organizací) jasněji v tom, že sektářské proklamování nějakých "-ismů" a "anti -ismů" jako "nových etap marxismu(-leninismu)" revolučnímu hnutí škodí. Z proběhlých diskuzí zmíním např. témata Odbory v ČR, Věda v zajetí kapitalismu, Proč ještě není v Řecku socialismus?, Drábkova devastace sociálního systému, Kritika kapitalismu ve sci-fi filmech, Hrozba privatizace důchodového systému, Útlak sexuálních menšin, Studentská hnutí v ČR i ve světě či Evropská levice posledních 20 let. Velká většina diskutovaných témat se týkala současných problémů. Zpracování každého tématu by bylo na samostatný článek. Zastavím se jen u besedy o Řecku, v jejímž rámci byla kritizována jak nejsilnější řecká levicová strana SYRIZA (Koalice radikální levice), tak - a mnohem důrazněji - "stalinistická" Komunistická strana Řecka, která je prý sektářská a "s nikým nechce spolupracovat". I z fotografií promítaných německými hosty byly patrné masové akce KS Řecka, plné ulice a náměstí lidí s jejími prapory a transparenty, jakož i řada jejích propagačních materiálů na řeckých ulicích. Takto si "izolovanost" a "sektářství" nepředstavuji. Snímky masových akcí Ligy za Pátou Internacionálu nebo ukázky její propagandy oproti tomu kritici "stalinistického sektářství" nepředvedli. (Proč asi...?) K dispozici byl stánek s řadou propagačních materiálů a proběhla také burza knih, mezi kterými byly i velmi vzácné výtisky marxistické literatury vydané před 2. světovou válkou. Ke zdárnému zajištění průběhu akce přispělo také stravování. Ke snídani bylo k výběru ze tří druhů jídel, k obědu a večeři ze dvou, přičemž jeden z druhů byl vždy bezmasý. Další jídlo bylo možné průběžně dokoupit. Dodržování pitného režimu zajišťovaly služby baru Rudý Buddha. Dlužno se zmínit ještě o možnosti sportovního vyžití, mezi nímž byl jistě i program "Přímá komunizace ping-pongem", kteréžto heslo se skvělo v neděli na baru. Kempování proběhlo v poklidném a soudružském prostředí. Oproti minulému roku bylo přítomných méně, zvlášť z řad mimo aktivistů NALu, takže celá akce byla méně okázalá (i tak tu ale bylo kolem čtyř desítek lidí). Na druhou stranu jsme díky tomu byli ušetřeni "učených výkladů" zástupců různých nepříliš iniciativních iniciativ o tom, že "je hloupost proti kapitalismu bojovat, je třeba ho obejít, najít střední cestu" atp. Na závěr mi nezbývá než si povzdechnout, že mnozí aktivisté i celé organizace na české radikálně levicové scéně nejsou ochotni spolupracovat ani na Antikapitalistickém kempu, natož na antikapitalistických demonstracích a dalších akcích mezi masami. Josef Rázný Na pietním aktu za Jožku Jabůrkovou Členové a sympatizanti Svazu mladých komunistů Československa se v pondělí 30. července zúčastnili pietní vzpomínky na komunistickou novinářku, pracovnici revolučního ženského hnutí a vlastenku soudružku Jožku Jabůrkovou u její sochy od akademické sochařky Věry Merhautové na pražských Olšanských hřbitovech. Socha z r. 1965 zde byla odhalena před deseti lety, v r. 2002, po deseti letech uschování v depozitáři poté, co byla v r. 1992 (zvlášť hanebně v roce 50. výročí od umučení Jožky Jabůrkové) odstraněna z pozemku v Praze - Košířích na žádost jeho restituentky. Vzpomínky na Jožku, organizované pražským krajským výborem KSČM, se zúčastnilo přes 50 lidí. Mezi nimi byl i pamětník, který ve 30. letech jako dítě dostal jako výhru v soutěži časopisu Rozsévačka knihu Jožky Jabůrkové "Evička v zemi divů" s autorčiným věnováním. Po položení květin a zapálení svíček přednesla projev redaktorka Haló novin Monika Hoření: "Takové osobnosti, jako Jožka, jsou trvalou skvělou vizitkou komunistického hnutí. Sama Jožka zůstává vzorem. Pro novináře a novinářky svou schopností reflektovat problémy neprivilegovaných lidí. Pro politiky a političky svou aktivitou, zanícením, nezištností, skromností. Jožka je vzorem pro každého. Žila statečný život a obětovala se pro druhé. Byla talentovanou novinářkou - měla bystrý úsudek, schopnost jednoduše vysvětlit i složité jevy. Dokázala každodenní starosti žen, žijících v chudých poměrech, popsat a vysvětlit, kdo a co je příčinou jejich tíživé situace. Jožka mluvila řečí těchto žen," uvedla Hoření dále a připomněla, že Jabůrková v letech 1931- 1938 také působila v Ústředním zastupitelstvu hl. m. Prahy: "Byla nepřehlédnutelnou pražskou zastupitelkou. Na faktech odhalovala protilidovou politiku vlády a pražské radnice." Tyto výňatky z projevu přinesly Haló noviny v úterý 31. července a článek o Jožce Jabůrkové na internetu dokonce jako jeden z mála nezařadily do své placené verze. (Neodpustíme si poznámku, že současné Haló noviny, na rozdíl od díla Jožky Jabůrkové, budou "trvalou skvělou vizitkou komunistického hnutí" těžko.) Režimní média zachovala o 70. výročí umučení české národní hrdinky mlčení. Nepochybujeme, že pokud by Jožka působila v západním odboji, bylo by toto výročí středem pozornosti... Pietního aktu na Olšanech se dále zúčastnily členky Levicových klubů žen a zástupci pražské KSČM v čele s 1. místopředsedou ÚV KSČM Petrem Šimůnkem. Nechyběla nám neúčast předsedy KSČM Vojtěcha Filipa nebo nově zvoleného místopředsedy Dolejše. Z těchto "komunistů" by určitě Jožka Jabůrková radost neměla. Účastníci ze SMKČ se zastavili ještě na sousedním čestném pohřebišti rudoarmějců - osvoboditelů Prahy - a někteří pak ještě v nedaleké Biskupcově ulici u pamětní desky na domě č. p. 79 s textem: "Zde žila a byla zatčena Jožka Jabůrková, komunistická novinářka a bojovnice za práva dělnické třídy, umučená v koncentračním táboře Rawensbrücku 31. července 1942. Čest její památce!" Cestou jsme minuli sochu Olbrachtovy Anny proletářky v parku při Jeseniově ulici (v ní fiktivní hrdinka stejnojmenného románu bydlela; socha zůstala na svém místě snad jen díky tomu, že málokdo ví, koho představuje a není to na ní uvedeno) a několik pamětních desek obětí Pražského povstání, některých už téměř nečitelných. U pamětní desky Jožky Jabůrkové nebyla v předvečer 70. výročí jejího umučení jediná květina nebo jiná připomínka, že by si na ni někdo vzpomněl. Přitom základní organizace KSČM se schází (příznačně v Klubu důchodců) doslova co by kamenem dohodil odtud... Čest památce Jožky Jabůrkové! Nikdy na její hrdinství nezapomeneme! LVE, TKO Společně s policií a bývalými pohraničníky jsme uctili památku zavražděného strážmistra SNB Hendrycha V sobotu 14. července 2012 se v Končinách u Němčic (okres Česká Třebová) konal pietní akt organizovaný Klubem českého pohraničí (KČP) k 65. výročí zavraždění příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB) Josefa Hendrycha. Kdybyste chtěli nalézt tuto vísku, která má pouze několik domů, navíc rozdělených do dvou dílů asi kilometr od sebe, hledejte mezi východočeskými městy Česká Třebová, Ústí nad Orlicí a rodištěm Bedřicha Smetany - Litomyšlí. Cesta k místu konání pietního aktu byla, pro toho, kdo není místní, složitá, nicméně malebná, vedoucí lesem, od neoznačené zastávky autobusu, kde je pouze jízdní řád bez označení aktuální zastávky. Končiny skutečně vypadaly jako „konec světa". Nedaleko u zastávky je pramen, u kterého nám, jako v nějaké pohádce, poradila stařenka, které jsme se otázali přímo na památník, kam se nám podařilo po pěkné kilometrové procházce dojít. Prošli jsme si i zbytek obce, rozkládající se dále po cestě za památníkem, chvíli pobyli u dvou deci kvalitního vína a moštu v místní velmi pěkné rodinné vinárně, kde se pořádají všelijaké kulturní akce, a vrátili se na začátek oficiálního pietního aktu ve 13 hodin. Jak je pro akce KČP typické, a jak by to zcela samozřejmě a logicky mělo být na komunistických akcích (nebo v případě Komunistické strany Čech a Moravy - KSČM - ve většině případů jen takto označovaných) po celém území rozděleného Československa, zazněla na úvod aktu československá hymna. Na akcích KSČM, pokud vůbec, znějí povětšinou hymny Čechů a Slováků samostatně, což evokuje fašizující druhou (pomnichovskou) republiku, která to jediná takto používala. Na akcích KSČM se tento zvyk a vyjádření nesouhlasu s rozdělením společné vlasti stává čím dál méně uplatňovaným (jako mnohé další věci), což je přímo úměrné rozvoji konzumních stánků, které akce připomínající různá významná místa a události s nimi související přibližují nevkusným tržnicím s textilem a plastovými samopaly... Plastové zbraně ale neměli v rukách ti, kteří vraždili před 65 lety na místě dnešního památníku člověka, strážmistra Hendrycha, který ztratil to nejcennější, svůj život, v boji za poválečnou obnovu republiky. Pietní akt za něj v Končinách proběhl s příslušníky Policie ČR, ovšem ne jako nějakého hlídání „chorých stalinských fanatiků", jak by řekl (stále) náš (letitý) člen a předseda ve většině krajů nefunkční Komise mládeže KSČM Zdeněk Milata, ale k uctění památky vraždy jejich předchůdce ve službě. Zajímavé - na akci, kterou Milata a jemu podobní nazývají stalinistickou, dorazí stokrát spíše člen policie buržoazního státu, než člen Komise mládeže „komunistické strany", která za peníze své předlistopadové předchůdkyně - KSČ - jako jednu z hlavních aktivit tuto svou předchůdkyni špiní a plive tak do hrobu právě všem skutečným bojovníkům za socialismus. Viděli jsme také poprvé, že policie se účastnila skutečně oficiální akce, kterých KČP pořádá spoustu po celé zemi, k uctění těch, kteří padli ve službě, zavražděni agenty chodci, diverzanty, teroristy, jako byli bratři Mašínové a jejich loupeživý gang. Když jsme byli v Čelákovicích, za přítomnosti syna příslušníka SNB Honzátka, Mašíny zavražděného, vzdávali s námi přítomní policisté salutováním hold jeho oběti, ale ti zde byli pouze jako dohled nad naší akcí... Doufáme tedy, že v Končinách mohli být policisté nejenom proto, že strážmistr Hendrych byl zabit před Únorem 1948. Pietní akt v Končinách, prakticky v hlubokém lese, na kterém se přesto sešly přes dvě desítky lidí, uvedl s. František Vašátko, představil zástupce KSČM, místního klubu KČP, akce se účastnícího syna zavražděného strážmistra Milana Hendrycha a historika s. Kršku, který stručně uvedl reálie případu, který se zde před 65 lety udál. Štábní strážmistr Josef Hendrych spolu s vrchním strážmistrem Havlíčkem pátrali ve zdejší oblasti po pachatelích ozbrojené loupeže. V Končinách pátrali v chatách, které by se mohly stát úkrytem lupičů. Při obcházení roubené chaty primáře Beníka byli napadeni kriminálníky - Sedláčkem a Leličem. Příslušník SNB Josef Hendrych byl zasažen dvakrát, jeho zranění se neslučovala se životem... Po přednesení faktů o událostech ze suchého a horkého léta 1947 (kdy nám jediný s potravinovou krizí pomohl stalinský Sovětský svaz), které vedly k úmrtí štábního strážmistra, požádal s. Krška zde přítomné o minutu ticha. SMKČ-KSM na pietním aktu hrdě nesl prapor s podobiznou s. Klementa Gottwalda, v čase tohoto incidentu předsedy vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Mimo hymny Československa zazněla z amplionu okresního výboru KSČM Ústí nad Orlicí báseň „Nevěř nikomu“ od básníka a spisovatele 19. století ze skupiny ruchovců, Svatopluka Čecha. Na konec bylo uvedeno, že klub KČP Česká Třebová nese po zde zavražděném název. Po necelé půl hodině byl pietní akt ukončen. Z Končin u Němčic jsme byli soudruhy a soudružkami z Ústí nad Orlicí a České Třebové převezeni do České Třebové, za což jim za takové vstřícné soudružské chování velký dík. V České Třebové jsme pokračovali v různých debatách s místními členy SMKČ Východní Čechy. Zajímavostí je na závěr akce propagační video z připravovaného cyklu „České století“, které jsme zhlédli na vlakovém nádraží Česká Třebová, kde je web idnes.cz zdarma k dispozici na větší obrazovce. Video bylo trailerem na díl pojednávající o Mnichovské zradě roku 1938, kde Daniel Landa, hrající Emanuela Moravce, se stává hrdinou bojujícím proti Mnichovu, který je přitom příkladem toho nejodpornějšího zrádce českého lidu. Dá se předpokládat, že v antikomunistické verzi bude vyškrtnuta úloha Klementa Gottwalda, KSČ, projevů podpory Sovětského svazu ve Společnosti národů ústy s. Maxima Maximoviče Litvinova, toho času lidového komisaře zahraničí SSSR. Či bude na rozdíl od pochybných projevů armády (byla to Syrového vláda, která v říjnu 1938 zastavila činnost KSČ) připomenut projev Klementa Gottwalda během generální stávky 22. září 1938 před tehdejším Národním shromážděním (Rudolfinem)? Určitě ne, taková fakta patří dnes do pomyslného trezoru... Taková fakta obsahuje např. film Otakara Vávry Dny zrady, který se dnes k mladé veřejnosti prakticky nedostane. Ty Dny zrady, kde historické postavy odpovídaly realitě. Prezident Beneš se během „mnichovských" dnů zachoval jako klasický buržoazní politik a podvolil se vůli Velké Británie a Francie, ale jeho historická úloha byla rozhodně lepší než Emanuela Moravce, hraného dnes jedním „bílým jezdcem"... Ne historickému revizionismu - překrucování historie antikomunisty! Čest památce zavražděného štábního strážmistra Josefa Hendrycha! JDA, DPA a ZTO S Klubem českého pohraničí v Paliči u Chebu U příležitosti nedávného Dne Pohraniční stráže, slaveného každoročně 11. července na památku tohoto dne v r. 1951, kdy Národní shromáždění přijalo Zákon o ochraně státních hranic, se v sobotu 14. července 2012 setkali členové a sympatizanti Klubu českého pohraničí (KČP) mimo jiné i v Paliči, místní části obce Lipová v okrese Cheb. Akci organizoval KČP v nedalekém Dolním Žandově a z hlediska KČP byla jen regionálního významu. Ve stejný den totiž pořádala tato vlastenecká organizace mj. i oslavu Dne pohraniční stráže v Poběžovicích v domažlickém okrese nebo pietní akt u pomníku zastřeleného štábního strážmistra Josefa Hendrycha v Končinách u České Třebové, kde byli přítomni členové komsomolu z východních Čech a z Moravy. Do Paliče dorazilo na šedesát lidí, což není s ohledem na souběžnost dalších setkání a na "zapadlost" místa málo. Shromáždili se poblíž hostince na silnici u pomníku vrchního strážmistra Pohraniční stráže SNB Palič Jaroslava Kysilky, narozeného 26. 3. 1924 a zavražděného ve věku 25 let 21. 4. 1949 ozbrojeným narušitelem státní hranice - agentem nepřátelské západní rozvědky. Kamenný pomník je zásluhou KČP udržován v zachovalém stavu, včetně velké rudé pěticípé hvězdy. Členové KČP dorazili mimo běžných osobních vozů také třemi historickými automobily používanými v minulosti pohraničníky, které udržují v provozu. Pietní akt zahájil předseda KČP v Dolním Žandově, mladý soudruh Jakub Gašparik. K pomníku byly za zvuku Pochodu SNB položeny věnce a květiny (včetně kytice se stuhou SMKČ) a promluvilo několik řečníků, kteří připomněli dějiny pohraničníků v Paliči a okolí, jejich hrdinnou službou a její současné znevažování. U pomníku stála čestná stráž tvořená dvěma uniformovanými hraničáři se zbraněmi a praporečníky s vlajkami KČP, SMKČ a čs. státní vlajkou. Po skončení pietního aktu se přítomní přesunuli do sálu hostince ozdobeného heslem "Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast", kde následovala diskuze. Pozdrav za SMKČ pronesl s. Lukáš Vrobel. Uvedl, že komsomolci si váží hrdinství obránců socialistického Československa a jsou přesvědčeni, že i když minulé budování socialistické společnosti nebylo bez chyb, její pozitiva výrazně převažovala a SMKČ se proto k této etapě našich dějin hrdě hlásí, na rozdíl od negativního trendu v levicovém hnutí a bohužel silně zastoupeného i v KSČM, tvrdícího o "minulém režimu" opak. Diskuze byla následována občerstvením a volnou zábavou s hudebním doprovodem místní harmonikářky. Ves Palič (od r. 1960 součást 5 km vzdálené Lipové) je smutným příkladem devastace českého pohraničí a venkova v dnešním restaurovaném kapitalismu. Má necelých 100 obyvatel, všech devět částí Lipové pak dohromady přes 600. V obci jsou k vidění zajímavé příklady staré německé architektury, někdy opravené, ale většinou sešlé, na první pohled však zarazí zbědovaný, opuštěný barokní kostel s vytlučenými okny a zazděnými všemi vstupy (ačkoli byl pro nedostatek věřících zanedbáván po celé poválečné období, nejvíce zpustl po r. 1989, tedy v době náboženství protěžující), v jehož blízkosti se rozkládá obrovský pustnoucí a zarůstající statek, zřejmě někdejší JZD. Na okraji Paliče se nachází autobusová otočka s poničenou betonovou čekárnou. Dle internetu by sem měl jezdit v pracovní dny autobus z Chebu, ale po žádném jízdním řádu ani označení zastávky není ani potuchy. Chebský příhraniční okres zdaleka tak nezpustl vysídlením německých starousedlíků po jimi podněcované a prohrané 2. světové válce (dnes jsou ovšem tisíce vojáků Wehrmachtu pohřbeny v Chebu čestně jako vítězové!), jak se nám snaží namluvit dnešní režimní média, jako spíše odchodem pohraničníků na začátku 90. let. Hraničáři hlídající "čáru" v Paliči a okolí patřili k 5. chebské brigádě Pohraniční stráže (PS), která měla svá kasárna v Chebu v ulici 17. listopadu. Bývalý klášter řádu Milosrdných sester zpustl po zániku PS stejně jako celá řada jimi využívaných objektů a ve svém tristním současném stavu dělá městu ostudu. V 90. letech ho získal řád v restituci od Ministerstva vnitra. V roce 2003 Milosrdné sestry areál prodaly soukromému majiteli. Od roku 2007 patří klášter firmě Beta Games, jejíž majítelé podle obchodního rejstříku pocházejí z Turecka. Dlouhou dobu se diskutovalo, že klášter se má proměnit v hotel a kasino. Později turečtí vlastníci tento návrh změnili na byty, restaurace a prodejny. Do dnešní doby se ale nic neděje. Radnice přinutila vlastníky zabezpečit areál tak, aby nikomu nespadl na hlavu. Pokyn splnili vyspravením plotu a osazením několika varovných cedulí. Další možné kroky jsou vzhledem k velmi omezené dostupnosti vlastníků problematické. Město by mohlo udělat na vlastní náklady nejnutnější práce a potom vložené peníze exekučně vymáhat, ale to se v dnešní době nikdy nestane. Je možné, že klášter zpustne tak, že se muset srovnat se zemí a zůstane jenom velký pozemek a koupí ho nějaká obchodní společnost a nechá tam vystavět obchodní domy. Klášter zůstane pouze na fotkách, což by bylo smutné. Kdyby si objekt nechalo Ministerstvo vnitra, mohly by zde být všechny složky policie od kriminální až po dopravní a nebyla by to ruina, jako je v dnešní době. Leopold Vejr, Antonín Vávra Na setkání pohraničníků v Krásné u Aše Početná a velmi aktivní vlastenecká organizace Klub českého pohraničí (KČP) pořádá řadu setkání bývalých pohraničníků a jejich příznivců. Jedno z nich se konalo v sobotu 7. července 2012 v obci Krásná severozápadně od města Aš v okrese Cheb a pořádala jej sekce ochrany státních hranic Aš. Mezi dvěma stovkami účastníků bylo i několik členů Svazu mladých komunistů Československa. Ačkoli jsme se o akci dozvěděli teprve nedlouho před jejím konáním, vydali jsme se na cestu do nejzápadnější obce naší republiky - a nelitovali jsme. Slavnostní, celostátní setkání bývalých příslušníků 5. brigády Pohraniční stráže Cheb, SNB, vojsk Ministerstva vnitra, pomocníků, občanů a přátel u příležitosti 1. výročí odhalení pomníku ochráncům čs. státních hranic v období let 1918 - 1992 se konalo v restauraci Sokolovna, stojící v těsné blízkosti louky se zmíněným pomníkem. Kromě zástupců jednotlivých delegací KČP promluvil také bývalý pohraničník z NDR. Sál někdejší sokolovny byl stylově vyzdoben prapory KČP, heslem "Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast" (na Ašsko se takové heslo zvláště hodí, vždyť nápisy pouze v německém jazyce a dokonce ceny pouze v eurech zde nejsou výjimkou), státním znakem ČSSR, imitací hraničního patníku a oválnou hraniční cedulí ČSSR, znakem pohraničníků - psí hlavou, prapory KČP, německých pohraničníků, SMKČ a sovětskou státní vlajkou. Nechyběly uniformy, odznaky a helmy pohraničníků a dokonce ani výstavka jejich zbraní a před budovou tři historická vozidla, která Pohraniční stráž používala. Někteří přítomní (z nich přes dvě třetiny byli dřívější pohraničníci), včetně několika mladých, přišli v uniformách. Setkání bylo zahájeno čs. státní hymnou a jeho oficiální část v sále restaurace zakončena hymnou KČP - husitským chorálem Kdož jsú boží bojovníci. Řečníci vyzdvihli těžkou a záslužnou práci československých hraničářů, zvláště v období zostřeného třídního boje a studené války na hranici s kapitalistickými státy v období existence socialistického tábora. Vzpomněli na příslušníky padlé rukou agentů a zběhů, kteří stříleli jako první a dnes jsou oslavováni jako hrdinové, zatímco pohraničníci jsou ztotožňováni s vrahy a vyvrheli. Německý soudruh vyzval k společnému boji proti nepříteli, který dříve stál na opačné straně našich hranic a dnes řádí uvnitř našich zemí. Zazněla rovněž výzva k udržování a obnově pomníčků padlých ochránců státních hranic a k nutnosti převzetí praporu KČP mladšími členy. I na setkání v Krásné je vidět, stejně jako na dalších akcích KČP, že ačkoli lidé v produktivním věku jsou zde oproti důchodcům v menšině, jejich zapojování se daří a postupně přibývají. Rozhodně ve větší míře než v KSČM, která svou sociálně demokratickou nejednoznačností a vytáčkami příznivce socialismu a vůbec zásadové lidi spíše odrazuje. Jménem Národní rady KČP pozdravil přítomné předseda Středočeské krajské rady soudruh Jiří Pokorný. Upozornil, že na KČP byla podána tři trestní oznámení z iniciativy představitele Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Jana Šinágla. Pozval na setkání v sobotu 8. září ve slovenském Varíně u příležitosti výročí porážky banderovských band a přečetl zdravici od velitele Pohraniční stráže v l. 1969 - 1981 generálporučíka Ing. Františka Šádka, jenž ze zdravotních důvodů (je mu 90 let) nemohl dorazit. Soudruh generálporučík Šádek ve svém pozdravu připomněl 11. červenec 1949, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic, jenž byl pak každoročně slaven jako Den Pohraniční stráže. V tradici těchto oslav dnes, navzdory nepřízni většiny společnosti, pokračuje KČP. Mladý soudruh z KČP v Dolním Žandově pozval přítomné k oslavě Dne PS za týden, v sobotu 14. 7., od 14 hodin v Paliči (místní část obce Lipová, okr. Cheb). Ve stejný den pořádá KČP ještě přinejmenším dvě setkání. Od 13 hodin se uskuteční pietní akt v Končinách u Němčic nedaleko České Třebové, okres Svitavy, u pomníku zastřeleného strážmistra SNB Josefa Hendrycha. Od 14 hodin v Poběžovicích, okr. Domažlice, pak budou rovněž oslavy Dne PS. Takže příznivci pohraničníků a obrany socialismu vůbec si přijdou na své. Po skončení projevů proběhlo položení květin a věnců k nedalekému pomníku ochráncům státních hranic, před rokem odhalenému a od té doby opatrovanému KČP. Nechyběla ani kytice se stuhou SMKČ. Pomník byl během pietního aktu střežen čestnou stráží a praporečníky. Po skončení pietního aktu následoval oběd a vystoupení místní kapely. Středočeská část komsomolců se při návratu domů zastavila v Chebu u obelisku, pod nímž odpočívají ostatky sovětských vojáků, válečných zajatců a násilně odvlečených civilistů na otrockou práci. Nedaleko tohoto pomníku nás zaujaly řady kamenných křížů. Domnívali jsme se, že se jedná o americké pohřebiště, ale strnuli jsme při zjištění, že kříže připomínají svým tvarem německý válečný kříž a že jde o hřbitov padlých německých vojáků. Nemáme nic proti tomu, aby místo posledního odpočinku německých vojáků bylo označeno, ale způsob, jakým je to v Chebu provedeno, nás děsí. Německofašističtí hrdlořezové jsou zde pohřbeni na obrovské ploše doslova čestně v těsné blízkosti svých sovětských, amerických i jiných obětí. Jejich hřbitov, slavnostně(!) otevřený před čtyřmi lety, je doslova velkolepý. Na mramorových deskách je uveden česky a německy soupis obcí, odkud byly na chebský hřbitov ostatky padlých německých vojáků převezeny. Figurují zde města a obce z celé České republiky. Za jakých okolností zde asi němečtí vojáci v protektorátních časech padli není třeba dlouze domýšlet. V "české" části textu nalezneme např. obec "Prag-Štěrboholy" a jako tvůrce pomníku je označen (pouze německy) "Lidový svaz péče o německé válečné hroby". Námitky, že němečtí vojáci byli také oběťmi války, oběťmi Hitlerovy politiky, která je donutila bojovat proti vlastním zájmům, zde neobstojí. Velká část pohřbených vojáků zemřela v dubnu 1945, což znamená, že předtím již po několik let ve jménu árijské rasy a "nacionálního socialismu" nelítostně likvidovali všechny skutečné či domnělé nepřátele Velkoněmecké říše a bezpochyby měli za sebou tolik válečných zločinů, že čestný způsob jejich pohřbení je urážkou všech bojovníků proti fašismu a obětí fašistické hrůzovlády. Příjemný dojem z povedené akce Klubu českého pohraničí tak na chebském hřbitově pokazila názorná ukázka nelítostného protiútoku německofašistického revanšismu. Leopold Vejr V čase předsjezdovém a letním - zasedání Ústřední rady SMKČ v Ústí nad Orlicí Období léta a prázdnin vyvolává často v myslích mnohých lidí představy o odpočinku, relaxaci, okurkové sezóně či nečinnosti. Pro komsomolce však bývá nejteplejší část roku spíše pravým opakem. Státní svátky a volné dny na počátku července, oba upozorňující na významné osobnosti českých dějin, a oba dnes opomíjené, či různými pomocníky systému překrucované, jsou pro mladé české, moravské a slezské komunisty již tradičně obdobím významných vnitrosvazových jednání, zejména sjezdů či ústředních rad. Nejinak tomu bylo letos, kdy Ústřední rada Svazu mladých komunistů Československa (ÚR SMKČ) vyrazila dne 6. 7. 2012 za svým devátým a v mezisjezdových letech posledním jednáním do Ústí nad Orlicí. Objekt místního Okresního výboru KSČM (OV KSČM) byl již poněkolikáté svědkem přítomnosti SMKČ-KSM, což naznačuje dobré vztahy mezi místní stranickou organizací a námi, jež oceňujeme a za něž děkujeme. Den výročí upálení velké osobnosti dějin českého národa, Mistra Jana Husa, zejména sociálního a náboženského reformátora, na jehož odkaz celá polistopadová kapitalistická garnitura systematicky plive, přestože se k němu formálně hlásí, začal pro komsomolce kontrolou usnesení z minulých jednání a hodnocením nejvýznamnějších aktivit Svazu za období, které uplynulo od minulé schůze Ústřední rady SMKČ. Základním a jedním z nejdůležitějších témat rokování byla podrobná organizační, obsahová, materiální i formální příprava II. sjezdu SMKČ, který je svolán na podzim letošního roku. Diskuze a schválená opatření, související s uspořádáním II. sjezdu SMKČ, byly propojeny s hodnocením a zprávami o činnosti volených orgánů SMKČ. V dalších částech jednání se nejvyšší orgán SMKČ mezi sjezdy zabýval průběžnými a trvalými úkoly, v nichž je třeba činnost Svazu zkvalitňovat, zdokonalovat a prohlubovat; zejména formami agitace a propagace, zvyšováním úrovně a potenciálu členské základny, spoluprací s partnerskými organizacemi SMKČ-KSM v československém prostoru i v zahraničí (ICOR - Mezinárodní koordinace revolučních stran a organizací, SZM - Socialistický zväz mladých, SVK - Spoločnosť vedeckého komunizmu, Kamas te dživel! - Chceme žít!, Rebell) a problematikou materiálního zajištění činnosti SMKČ-KSM. Závěr jednání byl věnován diskuzi o přípravách účasti a prezentace aktivistů SMKČ-KSM na letních veřejných událostech a akcích. Plynulé zasedání ÚR SMKČ bylo zakončeno tradičním zpěvem hymny komunistického a dělnického hnutí, Internacionály. V podvečerních hodinách čekaly většinu účastníků schůze ÚR SMKČ přátelské, ale zásadní rozhovory se zástupci jedné z nejbližších soudružských organizací SMKČ-KSM, slovenského SZM. SMKČ-KSM děkuje členům a funkcionářům OV KSČM v Ústí nad Orlicí za bezproblémové zapůjčení prostor k jednání. Věříme, že naše přítomnost je dalším znakem oboustranné prohlubující se spolupráce. Výstup na Králický Sněžník V sobotu 30. června odstartovali komsomolci nejen z východních Čech (VČ SMKČ) sérii akcí, kterých se každoročně v měsících letních prázdnin účastní. A to výstupem na Králický Sněžník, který pořádá Komunistická strana Čech a Moravy každoročně první prázdninovou sobotu. Tento výstup má navázat na tradici vzájemných setkání českých a polských proletářů. Masiv Králického Sněžníku se totiž nachází na rozhraní Čech, Moravy a polského Kladska. Králický Sněžník je pohoří, které se rozprostírá mezi Jeseníky a Orlickými horami. Zdolávat jeho vrchol, sahající až do výšky 1424 m., jsme započali již v ranních hodinách. Po několika zastávkách pro odpočinek a občerstvení (např. u studánky s pitnou vodou ve výšce 1350 m, ze které pramení řeka Morava) jsme na samotný nejvyšší bod Sněžníku, z něhož je nádherný výhled na panorama Orlických hor, Staroměstska a Hrubého Jeseníku, a za dobré viditelnosti též na Olomouc, Krkonoše a Beskydy, dorazili kolem pravého poledne. Odpolední program se přesunul do turistické chaty Vilemína v obci Dolní Morava. Od 14h tam probíhala beseda s místopředsedy ÚV KSČM Jiřím Dolejšem a Petrem Šimůnkem. Z komunistické mládeže se výstupu zúčastnili, jak bývá zvykem, „pouze“ členové SMKČ, z pochopitelných důvodů převážně ti z místního východočeského klubu (VČ SMKČ) a zástupci Klubu mladých komunistů při OV KSČM Ústí nad Orlicí. Nutno zdůraznit, že členstvo tohoto orlickoústeckého klubu tvoří z 95 % právě mladí komunisté z SMKČ. Ze „slavné“ Komise mládeže ÚV KSČM „Zdendy“ Milaty tu nebyla ani noha. A to i přesto, že tu údajně aktivně působí její krajské komise... Perličkou na závěr nechť je fakt, že korupčním skandálem ušpiněný Jiří Dolejš, který má ze své místopředsednické pozice v kompetenci i práci s mládeží, přítomné mladé až moc nápadně ignoroval a vyhýbal se jim. Asi ví proč. SMKČ Východní Čechy Vyrůstáme v kapitalismu aneb kastování už ve školách K napsání následujícího článku mě přiměla šokující informace, kterou jsem se náhodou dověděla dnes v práci. Bavila jsem se se staršími kolegyněmi (které již mají děti - školáky) o jejich ratolestech a škole. Jedna kolegyňka řekla, že mezi dětmi ve třídě je silná šikana a kastování na děti zbohatlíků, střední vrstvu a tak zvané „socky“. Postěžovala si například, že jejímu synovi se posmívají, že je chudák, protože si nosí svačinu z domova, kdežto někteří si ze svého 100 Kč kapesného na den kupují bagety z automatu (cena bagety od 45 Kč výš). Také ostatní kolegyně mi potvrdily, že ve třídách jejich dětí je to zrovna tak. Kdo prý nemá značkové oblečení, je lůza. To, že se zvětšují rozdíly mezi bohatými a chudými, je jedním z typických znaků kapitalismu. Jak můžeme vidět, rozšiřuje se dělení občanů na bohaté a chudé už i mezi děti, což je hodně špatné. Za mých školních let, kdy ještě neuplynula dlouhá doba od časů socialismu, řešili mí vrstevníci seriály (Ošklivka Bety, Esmeralda, Pokémoni), kamarády, hračky a to, kam půjdou ven a kde si budou hrát. Pokud se někomu posmívali, bylo to většinou proto, že řekl nějakou perlu. Neříkám, že nebyla šikana, ta byla vždycky, jen nebyla vedena proti chudým, ale spíše proti těm, kteří se zdáli zvláštní (byli zamlklí, osamělí atd..). No, řekněme to v kostce, zatímco dříve byly děti dětmi s dětskými starostmi, dnes jsou z nich takoví malí dospělí, napodobující své rodiče přístupem k ostatním. Tak jako fabrikant opovrhuje dělníky, prodavačkami, řidiči a předně bezdomovci, důchodci a dalšími „sockami“, tak i jeho syn či dcera budou pohrdat spolužákem, který nosí oblečení od Vietnamců, svačiny z domova a má jen levný anebo žádný mobil. Bude se přidružovat spíše ke spolužákům, kteří jsou na tom finančně stejně a společně budou tvořit něco jako třídní aristokracii. Ti budou jakž takž příjímat střední vrstvu, tedy spolužáky, kteří mají něco značkového nebo nějakou drahou věc (vánoční dárek apod.), ale nemohou si dovolit to, co oni. Nejvíce šikanování pak budou ti nejchudší. Děti z rodin, kde je jeden anebo oba rodiče nezaměstnaní, žijí z dávek a jsou rádi, že mohou zaplatit svému dítěti cestu do školy, pár levných sešitů a jiných nezbytných pomůcek a nějaký ten chleba se sýrem k svačině. Takhle bude člověk již od raného dětství pociťovat svoji sociální příslušnost a poroste společně s ní. Zatímco bohaté děti se značkovým oblečením, mobily, notebooky, bagetou k svačině a obědem z „mekáče“ klidně proplují soukromou střední školou, rodiče jim zaplatí vysokou a poté převezmou rodinnou firmu anebo jim rodiče zajistí práci managera či obchodního zástupce, budou ty chudé přemýšlet, zda si mohou dovolit vysokoškolské vzdělání nebo mají jít pracovat už po střední škole. Zdali seženou nějaké místo a budou moci založit rodinu, po čemž v určitém věku touží každý s přirozeným lidským pudem. Většinu z nich čeká spíše docházení na pracák, případně nějaká podřadná práce (podřadná z pohledu dnešní společnosti a také kapitalisty, který za ni odměňuje) za minimum peněz a starosti, kde sehnat peníze na byt, aby se mohli osamostatnit. Pokud nebudou chtít do 30 let věku i dále trávit svůj život s rodiči pod jednou střechou, zřejmě si budou muset vzít půjčku a doufat, že stále budou mít nějaké místo a neskončí na dlažbě. Aby mohli zaplatit nájem či měsíční splátky, energie, potraviny, každodenní potřeby, dopravu, případné astronomické sumy u doktora, drahé léky a ještě si spořit na důchod, aby měli z čeho žít, budou muset pracovat oba partneři, kteří se rozhodnou pro společné bydlení. S platem jednoho to těžko utáhnou, jsou-li oba z obyčejné chudé rodiny. O nějakém tom „užívání a svobodě“ se dá sotva mluvit, pokud se tím nemyslí dřina v práci, stres a svoboda rozhodnutí, zdali jít k doktorovi se zánětem anebo raději spořit na postel či ledničku. A nedej Marxi, pokud by se rozhodli mít potomka! Pak by nejspíš musel vzít jeden z nich (spíše otec) práce alespoň dvě, čímž by přišel o radost vidět vyrůstat své dítě a rodina by nebyla rodinou. Suma sumárum kapitalismus je vám schopen zničít život od kolébky až po rakev, tím, že vám vezme prostou radost z běžného života, vyrůstání a lidí kolem vás, jelikož toto je přehlušeno starostmi o přežití a předsudky a hodnotami společnosti. Kéž by se k nám mohl bezstarostný život v socialismu jednou vrátit!!! KKO Jaká je úroveň vzdělanosti v buržoazní ČR? Již v dějinách a i dnes a denně nám kapitalismus dokazuje, že umí zničit úplně všechno, co je produktivní a potřebné pro celou společnost. Nejen, že kapitalistický režim utlačuje a vykořisťuje drtivou většinu společnosti, třídy pracujících, a potlačuje jejich práva. Kapitalistický systém ničí mezilidské vztahy, solidaritu, likviduje zdravotnictví a školství, v našem státě a v dalších bývalých socialistických státech zlikvidoval i zemědělství, průmysl, stabilní ekonomiku. Přesto je kapitalismus mnohými charakterizován jako nejlepší společensko-ekonomický systém, který na světě už několik staletí funguje. Nedávno jsem četl článek na internetovém serveru novinky.cz o úrovni vzdělanosti a gramotnosti v buržoazní České republice. Není žádnou novinkou, že kapitalismus likviduje školství, které komercializuje a zpoplatňuje, přispívá k snižování gramotnosti a vzdělanosti celé společnosti, především pracujících tříd. Ale netušil jsem, že je situace v České republice natolik vážná. Podle údajů Českého statistického úřadu nemá 50 tisíc našich občanů ani dokončenou základní školu, nemá tedy ani povinné, základní vzdělání. A občanů, kteří mají pouze základní vzdělání také není málo. Mít jen základní vzdělání, ještě k tomu s dnešní úrovní, je téměř to samé, jako nemít vzdělání žádné. Padesát tisíc občanů rozhodně není málo, zvlášť, když buržoazní vláda stále poukazuje na to, jak je na tom Česká republika od pádu socialismu po všech stránkách stále lépe. Pro buržoazní vládu je asi vyspělý ten stát, který není schopen své občany ani řádně vzdělávat. Ale snad i buržoazní vláda ví, že s problémem negramotnosti se potýkají především tzv. rozvojové a nevyspělé státy v Latinské Americe, Africe nebo v některých částech Asie. Česká republika bude asi brzy patřit úrovní gramotnosti a vzdělanosti k těmto zemím. Koneckonců, když už se náš stát dokázal vyrovnat mírou korupce s Nigérii, proč by se nemohl vyrovnat třeba Somálsku nízkou gramotností svých občanů? Československá socialistická republika patřila za socialismu k nejvyspělejším státům světa. Byli jsme zemědělskou a průmyslovou velmocí. Naše zdravotnictví i školství bylo na špičkové úrovni. Naše lékaře nám záviděl celý svět a mnozí občané i „západních“ kapitalistických států k nám jezdili studovat na vysoké školy. Socialismus je ve všech směrech opakem kapitalismu. Nejen v Československu, ale ve všech zemích zlikvidoval negramotnost a podporoval vzdělanost pracujících tříd i celé společnosti. Socialistické země, jako je Kuba či KLDR, mají bezplatné a kvalitní školství na světové úrovni. V carském Rusku před Velkou říjnovou socialistickou revolucí neumělo zhruba 80% obyvatel číst a psát. Po socialistické revoluci začala vláda dělníků a rolníků podporovat vzdělanost, především výstavbou nových škol. Jestliže v roce 1917 bylo 80% obyvatel Ruska negramotných, tak v roce 1933 už umělo 95% občanů Sovětského svazu alespoň číst a psát. Takový obrovský úspěch za necelých 20 let se nikdy a nikde na světě nikomu nepodařil. V roce 1935 bylo z rozpočtu sovětské vlády zařazeno 550 milionů rublů na stavbu nových škol a dalších kulturních staveb. Takto socialistická vláda v Sovětském svazu podporovala vzdělanost a za krátkou dobu se téměř zbavila té nejhlubší negramotnosti. I v ČSSR bylo za socialismu postaveno mnoho škol, byla zvýšena úroveň vzdělanosti a hlavně bylo vzdělání přístupné všem pracujících, protože bylo bezplatné. Jestliže nyní je 50 tisíc občanů ČR bez vzdělání, tak v roce 1961 jich bylo pouze 27 tisíc. Mohutný nárůst počtu lidí bez vzdělání začal až po sametové kontrarevoluci, kdy šla úroveň vzdělání automaticky dolů. Dnes můžeme pozorovat slučování škol, rušení základních škol na vesnicích, zdražování školních pomůcek, nekázeň žáků a jejich odpor ke vzdělání i intenzivní snahy buržoazní vlády zavést v ČR školné na vysokých školách. To všechno je důsledek restaurace kapitalismu a jeho rozšiřování po vzoru kapitalismu západní Evropy, nejlépe po vzoru kapitalismu USA. Buržoazní politici, kteří se vysmívají socialismu, říkají, že komunisté byli jen pouhými dělníky, bez vzdělání a bez inteligence. Buržoazní politici, kteří nazývají prvního dělnického prezidenta ČSR Klementa Gottwalda primitivem, buržoazní politici, kteří nazvali Karla Marxe, vědce tisíciletí, bezvýznamným staříkem, tito buržoazní politici dnes budují negramotný a nevzdělaný národ, kde bude mít vysoké vzdělání jen hrstka mladých lidí z bohatých rodin. S každým dalším rokem vlády kapitalismu v ČR se bude úroveň vzdělání zhoršovat. Kolik inteligentních a nadaných lidí skončí na pracovních úřadech kvůli tomu, že nebudou mít peníze na vysokoškolské vzdělání? A kolik let bude ještě KSČM mlčet ke zločinům kapitalismu, než si uvědomí, že bez revoluce to skutečně nepůjde? Je to skutečně zoufalá doba, když je maloburžoazní hnutí ProAlt aktivnější než „komunistická strana“ – KSČM. Petr Kračmar Konečníková variace na vnitropolitickou situaci Neobvyklá je recyclovanost vlády, o níž můžeme v souladu s Vojtěchem Filipem prohlásit, že „tato vláda nemá legitimitu“. Toliko k legitimitě vlády a rozsahu možné shody s panem Filipem. Po zajímavých výběrových rošádách v sedmi rezortech jede vláda dál a drtí neoliberálním parním strojem veškeré historické sociální výdobytky. Pojďme si zrekapitulovat tu Nečasovu chloubu. Na životním prostředí byl korupčník Drobil nahrazen jiným korupčníkem Chalupou. S Johnem a VV si zadnici vytíraly ostatní koaliční strany, než John pochopil, a nechal se vyštípat z vnitra. Jeho spolubojovnice Karolína Peake je ale jiné kafe. Ta bleskurychle pojmula technologii moci a nasadila si brouka do hlavy (není jisté, zda to byl brouk a zda to bylo do hlavy), že s ní si nikdo přece konečník vytírat nebude, a že lepší je ho raději olizovat koaličním partnerům. Na takovýchto základech staví platforma LIDEM. Název vymyslel sprostý cynik, nebo v tom snad měla prsty i paní Parkanová, známá to lízatelka tlustých střev USA? Ta má svých starostí o udržení koryta dost. Veškerou energii nyní převádí ne do štítů, ale do zubů a nehtů. Někomu by se zdálo úsměvné, jakým způsobem pan Kocourek vysvětloval zbohatnutí své matky. Ovšem, forma, kterou Kocourek (ne)vysvětloval finanční machinace, byla tragikomická. Šokující byl spíše onen obsah, kterým nám tento systém dal najevo, kam zřetelně ČR spěje. Malá kvanta korupce, akumulujíc se pomalu v novou kvalitu státního bankrotu. Na ministerstvu dopravy se dokonce střídalo více mužů, než v ložnici odvolaného Jiřího Pospíšila. Ti, kteří neplní zadání kmotrů a vůli bývalých kádrů KSČ, tedy členské základny ODS, jsou vyřazeni a spřátelení spoluzloději hájeni. A tady se dostáváme k jednomu z velmistrů zlodějin, muži s tváří kuřecího biskupa, Alexandru Vondrovi. Řekněme si upřímně, že s půl miliardou v kapse se to lépe táhne. O to těžší je si udržet štíhlou linii, že Sašo? Vepřoidní Alexandr Vondra, který prohlásil v dobách nejtěžšího tlaku (politického): „za mnou stojí neprostupný les a čest“, jen tak vládu neopustí. Víte jak pracné a nákladné bylo a je pěstění vlastního gravitačního pole?. O zdegenerovaném restituentovi Schwarzenbergovi se dá říct, jen to, že politika likvidace velvyslanectví v době, kdy se ekonomika propadá, je v lepším případě neschopnost, v horším pak symptom dosluhování organismu. Velice směšná je i jeho kandidatura na prezidenta. Jediným důvodem, proč Schwarzenberg kandiduje, je touha se povozit na lafetě. Možná se inspiroval dnes již instantním Havlem, vhodným k leštění příborů. Pro zachování státotvornosti by bylo nejvhodnější, kdyby Schwarzenberg šel prdět do hlíny, nejlépe bez funkce. Schwarzenberg je samozřejmě také Kalouskův marketing k ovlivňování volebních výsledků. Vše pro koryto na financích. Wikileaks tvrdí, že Kalousek za gripeny dostal tolik, že si může dovolit být slušný člověk. Tento muž s etanolovou aurou si to jistě dovolit může, ale nic to nemění na jeho finanční strategii státního bankrotu. Odborářské plivance, to jest satisfakce chabá. Někdo by ho nazval diletantem a neumětelem. To je ovšem zásadní omyl. Z třídního hlediska je Kalouskova politická linie naprosto správná. Vše v zájmu podnikatelských měšců, aby se pro Krista pána nezvýšily minimální mzdy a daně z příjmů právnických osob. Již nyní ekonomické ukazatele hovoří o tom, že stálé snižování kupní síly obyvatelstva poškozuje stát a občany. Stát tedy nevybere dostatečně daně od kapitalistů, ale ani od spotřebitelů na nepřímých daních. Meziročně ekonomika klesla o 0,7% Je odhadováno, že za tento rok poklesne o 1,2%. Stavebnictví se propadlo za 4 roky asi o 38% a ČNB snížila úrokové sazby na 0,5%. Pan Drábek taky nezahálí a nezahálel ani jako šéf hospodářské komory. Jen vzpomeňme na jeho slova: „Minimální mzdu některé ekonomiky odmítají jako neregulérní zásah státu do tržního hospodářství.Také mnohé české firmy považují určování výše minimální mzdy jako nekorektní zásah do svých pravomocí." Drábek by rád kompenzoval vysokou míru odnímání nadhodnoty, pomocí státního sociálního zabezpečení. Zde se pozastavím. Tuto politiku na bedrech ponese stát v podobě deficitních rozpočtů. Dnes je situace nastavena takovým způsobem, že vlastně stát dotuje kapitalistům náklady na zaměstnance, kteří pobírají minimální mzdu. Dorovnává lidem to, co jim kapitalisté nezaplatí na mzdách. Ze sociálně demokratického hlediska by pouze stačilo zvýšit úroveň minimální mzdy a mzdy obecně na takovou úroveň, aby ubylo těch, kteří minimální a nízké mzdy pobírají, a jsou závislí na sociálním systému. Státu by bylo odlehčeno od části výdajů a dostalo by se mu i příjmů v podobě vyšších výběrů na pojistném, zdanění fyzických osob, ale také v podobě vyšší spotřeby a odvedení nepřímých daní. V takto vyostřené formě třídního boje jasně vidíme, kdo zadlužuje stát. Ne zaměstnanec, kterému kapitalista vyplácí minimální mzdu, za kterou by se zaměstnanec slušně uživil a byl oproštěn čerpání sociálních služeb, ale kapitalisté. V případě změny poměrů kapitalisté vyhrožují, že odejdou, budou propouštět atd. Buď je necháme, aby vytvářeli pracující chudobu, necháme je, aby neplatili daně a zadlužovali stát, nebo je sociálně demokraticky nenecháme, zvýšíme daně, mzdy a kapitalisté odejdou, či nebudeme konku- renceschopní, což je v současnosti likvidační. Jistěže existuje určitá sociálně demokratická míra vyvážení, kdy kapitalisté i při zvýšení daňové zátěže mají podmínky výhodné, ale nyní se ocitáme v krizi, kde každý špatný krok může zlikvidovat tisíce poctivých lidí a rodin. Zde je sociálně demokratické řešení velmi rizikové. V poslední době mne nejvíce rozesmála naivita a tupost hlupáků, kteří demonstrovali proti odvolání Jiřího Pospíšila. O nezávislosti justice v Pospíšilově režii můžeme pochybovat stejně, jako o nezávislosti médií. Nevím, proč je pan Pospíšil tak populární. Je možné, že jádro pudla tkví ve vysoké účasti bývalého ministra v Otázkách Václava Moravce? Hlupáci demonstrující za Pospíšila asi oceňují jeho pohotovou návštěvu Plzně, kde si zaděkanoval v rámci zahlazovací akce. Nebo snad oceňují vydržování Rampuly na vrchním státním zastupitelství? Nevím, ale včera bezvýznamní olizovali urnu Havlovi, dnes konečník ochutnávají Pospíšilovi, a jakmile zítra natáhne Schwarzenberg, tak i mezi jeho půlky se vměstnají stovky lačných pravicových i levicových jazýčků. Bezvýznamným olizovačům tělesných otvorů imponuje spíše nový občanský zákoník, který poslouží zaměstnavatelům a bankovním institucím, nemluvě o exekutorech, kterým je pan Pospíšil vzorným slouhou. Víme, že ČNB snížila úrokové sazby. Víme, že stavebnictví se stále propadá. Zde nově občanský zákoník vykoná skvělou službu. Nejenom, že existuje možná paralela s tím co odstartovaly USA, a to rozdávání úvěrů a hypoték nesolventní skupině lidí, kam spadají především mladí (finančně negramotní), ale navíc berme na zřetel, že 16letí budou nově zaměstnatelní, budou moci pracovat a brát si úvěry. Z toho vyplývá, že půjde o extrémně levnou a vydíratelnou pracovní sílu. Takový člověk nejenom, že nebude mít ukončené sekundární vzdělání, ale nemá ani praxi a žádné třídní zkušenosti. Vypadá to, že pan Pospíšil se zasadil o destrukci sociálních a brzdných mechanismů, která opět činí další bod Manifestu komunistické strany aktuálním. Nečasova vláda je recyklovaná více než plena hodně zanedbaného bezdomovce, aby bylo možno koryta udržet ve prospěch mamonu. Kapitalisté a kmotři dali příkaz: „Braňte svá koryta a za každou cenu musíte uhájit naše zájmy, abychom mohli vytěžit co nejvíce z lidských zdrojů a státního rozpočtu.“ Ani 100 000 nespokojených lidí nezabránilo kapitalistické vládě v prosazování svých fašistických reforem. To, co nás čeká, není nic jiného, než čirý fašismus, rostoucí na živné půdě třídně neuvědomělého obyvatelstva. V ČR stačí jen krůček k pinochetismu. Tam bychom také našli ekonomickou neoliberální základnu. Niterná podstata je dnes zasazena v neoliberální ekonomice nejistoty. Krize zdaleka není u konce a čas ohrožení a rozhodnutí vejde do naší země v brzké době. O KSČM Varuji KSČM, aby si nezahrávala s ohněm a nevyhýbala se práci v ulicích. Vyzývám KSČM k reálné činnosti v odborech, k burcování, aktivizaci zaměstnanců, organizaci stávek a demonstrací, neboť na třídní uvědomělosti, organizaci a jednotě závisí kvalita a budoucnost našich životů. Orientace na parlamentní (ne)úspěchy, které jsou i tak nevalné, nemá podstatný význam. Co bude KSČM dělat, jestliže se EU začne hlouběji integrovat, nevydrží, celý ten antagonistický komplex spadne a kolonizátoři budou požadovat své kolonie? Má KSČM vybudovánu strategii jak bránit zájmy nevlastníků firem? Vyzývám KSČM, aby se okamžitě oprostila od sociálně demokratických tendencí, pohrdání třídním viděním a navrátila se ke skutečné marxisticky laděné politice, vzdělávání členů, které musí být současně podmínkou členství. Případné vítězství sociálně demokratické KSČM ve volbách by znamenalo diskreditaci a znehodnověrnění celého komunistického hnutí u nás. Lidé nevolí KSČM pro žvanění o novém čtení exekučních příkazů pana Ransdorfa, ale kvůli nutnosti revoluční přeměny tohoto systému. Občané cítí, že chtějí zatočit se soukromým vlastnictvím a kapitálem, ale není tu nikdo, kdo by organizoval. Sociálně demokratická KSČM, nemá lidský ani ideový potenciál k zabránění katastrofy. Nejen socdemáckým programem, ale i rezervoárem personální žumpy a přestárlostí KSČM odpuzuje nejen mládež, ale všechny lidi, kteří pochopili, že systém vedoucí ke státnímu bankrotu a nezaměstnanosti je již dávno překonán. KSČM není strana otevírání očí, ale strana třídního mlžení, což bude mít za následek horší dopady než pravicová politika. Čeho chce KSČM dosáhnout? Vždyť je prolezlá maloburžoazními živly, jen u nás v Prostějově je nasycena daňovými defraudanty typu Augustin, odpuzujícími Mádry, Hájky, Papoušky a Šmídy. Vedení KSČM zastupují korupčníci a představitelé tzv. „plážového hokeje“, do kterého se stylizuje Dolejš, nebo kamarádi dr. Bartáka a popírači teorie, jako pan Filip. Dále tu máme vysávače zdrojů strany, mezi které bychom s klidným svědomím mohli zařadit takový antikomunistický plebs, Janoucha. Těmto všem sekundují nadějní, mladí kariéristé, kteří si kariéru do vyšších pater buď patřičně prolízávají zadnicemi, anebo módním kopáním do těch, kteří by rádi v programu viděli promítnutý Manifest. Nebojí se je ještě nazvat „stalinisty“. Osobně jsem na tento termín velice háklivý z několika důvodů. Na co jsem však háklivější jsou impotentní mainstreamoví členové, kteří vám při sebemenší kritice strany neváhají doporučit cestu na ministerstvo vnitra k založení strany nové. Je možné, že převážná většina členské základny je vygumovaná? Nejen, že je to možné, ale je to i pravda. Většině členské základny Escherichia coli přelezla z jazyka přímo na mozek. Jinak si to vysvětlit ani nedokážu. Vezměme si za příklad takový stranický bidet, pana Milatu. Proč útočí pan Milata na jiné komunisty? Co vede pana Milatu k tomu, že užívá svůj jazyk jako toaletní papír? Nebo je snad pan Milata hrdý gerontofil? Grázlové, lháři, kariéristé a komolitelé teorie, to vše zastřešuje název KSČM. Promile solidních členů KSČM snad se mnou bude souhlasit, že takový stav je nejen neudržitelný, ale i bezzubý. Bojím se, že strana plíživě přechází v pozice třídního nepřítele, který svojí perestrojkovou pasivitou a kariérismem zaviní, že náš národ vejde bosou nohou do stejné situace, v jaké se nyní nalézá Řecko, ale časem také Itálie, Španělsko a další. Strana měla dlouhou dobu na to, aby ukázala co v ní je. Zatím KSČM nepředvedla a nepředvádí zhola nic. Jediné, co straně nemůžeme vytknout, je velký komparzní potenciál členské základny pro budoucí natáčení dalších veleúspěšných filmů jako je Resident Evil či Noc oživlých mrtvol. O sociálně demokratickém řešení víme, že nefunguje, a neoliberální nechceme. Dalibor Špidla Štěpánova KSČ: Zeman na Hrad! Zatímco KSČM stále žádný postoj k volbě prezidenta ČR v roce 2013 nevyjádřila, dala ho už najevo nepočetná a marginální Komunistická strana Československa (KSČ) vedená Miroslavem Štěpánem (strana ještě pasivnější než KSČM, a to už je co říct...). Na svých stránkách ksc.cz tato skupinka uvádí: „Sekretariát Ústředního výboru KSČ dne 28. 6. 2012 ... rovněž se zabýval přípravou KSČ na přímou volbu prezidenta republiky v roce 2013. V této souvislosti provedl hodnocení adeptů a zájemců o HRAD. KSČ vyjadřuje podporu Ing. Miloši Zemanovi, CSc, který byl zvolen za Občanské fórum do Sněmovny národů Federálního shromáždění, později byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedou vlády ČR a předsedou České strany sociálně demokratické. Pozici KSČ lze vyjádřit heslem: ,ZEMAN NA HRAD! ́ KSČ v těžké situaci, v níž se nachází naše země, se znovu obrací na parlamentní stranu KSČM (Komunistickou stranu Čech a Moravy) a vyzývá ji k těsné součinnosti při nadcházejících významných volebních aktech. Vyzývá ji dále, aby se nenechala unést hrou o růstu preferencí, kterou v současné době rozehrávají v této zemi blíže nepojmenované subjekty, jejichž cílem není vítězství reálné levice, ale vytvoření ještě složitějších podmínek pro lidi naší země.“ Nepřekvapilo mě ani tak vyjádření Štěpánovy KSČ, její podpora „umírněného antikomunisty“ Zemana, jako spíš její otevřenost, bezvýhradnost, bez jakýchkoli argumentů pro něj. Štěpánova KSČ tak opět potvrdila rozpor mezi svým občasným formálním radikalismem ve vyjádřeních a symbolice a mezi reformismem v praxi. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když soudím, že Štěpánova strana má jakousi tichou dohodu s vedením KSČM o „sbírání“ nespokojenců se směřováním KSČM, aby pod její hlavičkou nechtěně a nevědomky pokračovali ve filipovské politice. Co spojuje Vojtěcha Filipa a Miroslava Štěpána? Mimo jiné to, že oba obdivují čínský státní kapitalismus a oba podporují reformistické a antikomunistické prezidentské kandidáty. Filip a spol. v minulých prezidentských volbách prosa zo vali pravic ovou antikom unistku Bobošíkovou, v r. 2013 se ještě uvidí, nicméně vlastního kandidáta KSČM nepostavila a zjevně se k tomu nechystá. Počítám, že podpoří také Zemana v jednotě se Štěpánovou KSČ nebo pro odlišení Dienstbiera (spojenectví se silnější ČSSD je pro vedení KSČM jistě lákavější než se slabšími „Zemanovci“). Co Filipa a Štěpána rozděluje? Filip obdivuje mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989, protože ho vynesl k moci. Štěpán odmítá mimořádný sjezd KSČ, protože ho odstavil od moci. Ing. Miloš Zeman, CSc., nar. 28. 9. 1944, absolvent VŠE v Praze, byl v l. 1968-70 členem KSČ, odkud byl vyloučen. Za „minulého režimu“ pracoval jako prognostik v několika organizacích. V listopadu 1989 se stal v Občanském fóru jednou z předních osobností kontrarevoluce, 1992 – 2007 byl členem ČSSD, 1990 – 2002 poslancem Federálního shromáždění a Parlamentu a 1998 – 2002 předsedou vlády ČR, od r. 2009 je členem a duší Strany práv občanů ZEMANOVCI (do r. 2010 jen „Strana práv občanů“). Je zajímavé, že tato strana pěstuje kult osobnosti, který se s obdobím tendenčně odsuzovaným za tento jev nedá srovnat. (Dovedete si představit, že by ve 40. a 50. letech působily strany „VKS(b)-Stalinovci“ či „KSČ- Gottwaldovci?“) Ačkoli v parlamentních volbách v r. 2010 získali „Zemanovci“ navzdory mohutné předvolební kampani jen 4,33% hlasů, jako kandidátu na prezidenta průzkumy dávají M. Zemanovi velké šance, např. v průzkumu SANEP z července 2012 skončil s 16,8% preferencí druhý za Janem Fischerem. Mnohé komunisty v KSČM i Štěpánově KSČ zjevně osoba Miloše Zemana fascinuje. To mají společné s některými kádry ČSSD, přebíhajícími do Zemanovy strany. Učiní tak i někdo z funkcionářů KSČM? Asi ne, dokud je pro ně KSČM jediným zdrojem obživy. Leda by ji Zeman přeplatil. Ale to není v jeho zájmu, ten si dokáže sehnat schopnější pomocníky než třeba Dolejše s Kováčikem. Jsou-li někteří komunisté nadšeni Zemanem, nelze oproti tomu říci, že je Zeman nadšen komunisty. V listopadu 2011 uvedl pro Parlamentní listy, že by se KSČM měla „ještě jednou a razantněji rozejít se svou minulostí“ (totiž s minulostí KSČ). „Vždy jsem citoval filosofa Františka Šamalíka, který řekl: Komunisté budou demokratickou stranou tehdy, až listopad 1989 budou považovat i za své vítězství," dodal k tomu. Parlamentní listy napsaly, že politici KSČM Vojtěch Filip či Pavel Kováčik vykonávají podle Zemana „v rámci komunistického paradigmatu“ své funkce dobře. „Naopak mě děsí gottwaldovka Marta Semelová anebo Komunistický svaz mládeže a některé další projevy kom unistických poslanců.“ (Mluví Zeman jazykem Haló novin nebo Haló noviny hlasem Zemana?) „Mašíny část společnosti pokládá za hrdiny, část za vrahy. Myslím si, že jsou obojí. Hrdinové, protože se zbraní v ruce bojovali proti komunistickému režimu. Vrazi proto, že v rámci boje vraždili civilisty.“, uvedl Miloš Zeman pro Parlamentní listy. Tedy pokud by Mašínové vraždili „pouze“ příslušníky ozbrojených sil lidově demokratického Československa, byli by hrdiny bez výhrady (jako jsou jimi asi dle Zemanovy logiky vrazi čs. pohraničníků, přecházející ilegálně státní hranice). Domnívám se, že pokud KSČM nenavrhne vlastního kandidáta na prezidenta, jak o tom svědčí neřešení této otázky na květnovém sjezdu strany a vyjádření některých stranických představitelů, bude to další z řady ostud v defenzivní reformistické politice této strany. Pokud by komunistický kandidát neprošel do druhého kola (což je při dnešní politické situaci velmi pravděpodobné), dalo by se (a mělo by se) hovořit o podpoře toho či onoho nekomunistického kandidáta jako „menšího zla“. Koneckonců názory a postoje Miloše Zemana jsou komunistům rozhodně bližší než postoje Jany Bobošíkové, kterou KSČM prosazovala minule. Ale pakliže KSČM svého kandidáta od začátku mít nebude a vytyčí po vzoru Štěpánovy KSČ heslo „Zeman na Hrad!“ (nebo jiný „cizí“ kandidát na Hrad), osobně se žádné „stranické kázni“ nepodřídím. Komunisté nebudou mít v takovém případě v prezidentských volbách koho volit. Ve formálně komunistické straně vedené reformisty slouží „stranická kázeň“ beztak pouze těmto reformistům. Což se projevuje jak ve Filipově KSČM, tak ve Štěpánově KSČ. Leopold Vejr Čeká pražskou autobusovou dopravu privatizace? Místo pražského dopravního podniku by autobusy městské hromadné dopravy v metropoli (MHD) mohli do budoucna provozovat soukromníci“, uvedla Mladá fronta Dnes v sobotu 28. července a tuto zprávu převzala i další média. Ne, nepřekvapila mě, vždyť snaha privatizovat vše myslitelné i nemyslitelné je v ČR generální linií vládnoucí buržoazie od restaurace její moci v závěru roku 1989. V menší míře bylo státní a družstevní vlastnictví ve prospěch „soukromého podnikání“ oslabováno již o něco dříve v rámci gorbačovské „přestavby“. Počátky návratu k „tržním principům“ v socialistickém táboře jakožto předzvěsti restaurace kapitalismu lze však vidět už v době nástupu Chruščova v SSSR. Ale zpět k pražské MHD. „Je to zásadní otázka, kterou se bude muset koalice zabývat. Já principálně nejsem proti," uvedl o možnosti privatizace autobusů MHD pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS) pro Mladou frontu Dnes. Proti není samozřejmě ani druhá politická strana ovládající dnes hlavní město, TOP09. Náměstek primátora Tomáš Hudeček, člen této strany, se vyjádřil: „Soukromý vlastník hospodaří lépe a s menšími náklady než město či stát." To je obvyklý argument zastánců tržního soukromokapitalistického hospodářství. Jejich tvrzení však nepotvrzují historické zkušenosti, kdy zdaleka největšího ekonomického růstu dosáhlo centrálně plánované hospodářství v SSSR i dalších socialismus budujících státech, s převažujícím všelidovým (státním) a družstevním vlastnictvím, zatímco kapitalistický „volný trh“ se potácel v tu samou dobu z krize do krize. Zatímco československá ekonomika vzrostla v l. 1948 – 1989 za centrálně plánovitého hospodářství (při vedoucí úloze komunistické strany) sedmkrát a zadlužení státu bylo nepatrné a v rovnováze s pohledávkami, 23 let restaurovaného kapitalismu je obdobím neustálé všestranné devastace a úpadku – v průmyslu, zemědělství a v neposlední řadě i v dopravě. Státní dluh ČR dnes představuje téměř 1,7 bilionu korun a narůstá závratnou rychlostí (v r. 2011 o 155 miliard)! Neprůhledné hospodaření a plýtvání prostředky v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a.s. je realitou. Otázkou však je, zda řešením je přenechání dopravní obslužnosti soukromým dopravním společnostem. Nebylo by užitečnější lépe dohlédnout na hospodaření městského dopravního podniku, zabránit jeho rozkrádání a snížit příjmy a pochybné odměny vrcholových manažerů? Je možné a únosné, aby podnik ve vlastnictví města hospodařil hůře a s vyššími náklady než soukromý podnikatel, na kterého zadavatel dopravní obslužnosti, v tomto případě hl. m. Praha prostřednictvím organizace Regionální organizátor Pražské integrované dopravy (ROPID), nemá žádný vliv kromě udělování dotací a pokut? Po vzoru „západních demokracií“ byla v 90. letech privatizována téměř veškerá silniční doprava v ČR od nákladní přes autobusy po taxislužbu, došlo už i na některé městské dopravní podniky (např. Teplice) a byly vytvořeny podmínky pro privatizaci železniční dopravy, přičemž dnešním mocným zůstala kupodivu alespoň špetka rozumu a nerozprodávají dopravní infrastrukturu (tratě zůstávají státní). V DP hl. m. Prahy (DPP) probíhá privatizace zatím vcelku nepozorovaně cestou dodavatelského zajištění různých služeb nesouvisejících přímo s dopravou (úklidu, ostrahy), v další etapě mohou být odděleny a odprodány dílny a nemovitosti (garážovat v pronájmu a opravovat u cizích společností je dnes v dopravě „in“), dalším hrozícím krokem je pak rozdělení autobusové dopravy mezi soukromé dopravce (již proběhly náznaky v podobě expanze dopravce Hotliner v r. 2005 a náhlého vynoření se dopravce About me v r. 2010). A koneckonců, když mohou být na Západě v soukromých rukou i tramvaje i metro, proč ne u nás...? Rozdělení městské autobusové dopravy mezi více soukromých dopravců by s sebou přineslo nemalé potíže. Nemyslím si, že by zašlo až k tarifní dezintegraci (že by v celé Praze neplatil jeden typ jízdenky), ale způsobilo by vážné problémy z hlediska řešení mimořádných situací. Zatímco DPP nebo jiný velký dopravce má nepřetržitě v provozu dispečink a k dispozici náhradní vozy a řidiče, malý dopravce např. s deseti autobusy si nemůže dovolit takový „luxus“ vydržovat. A tak bude-li mít jeho autobus poruchu, nebude linka jezdit, dokud řidič nedojede jinými spoji nebo nedojde pěšky do garáže pro náhradní vozidlo (bude-li zde nějaké...). Udělá-li se řidiči špatně nebo nepřijde do práce, malý dopravce nebude mít náhradního řidiče k dispozici a linka nepojede. Je třeba vidět, že soukromí dopravci jsou sice schopni jezdit za méně korun na kilometr než DPP, ale je to za cenu výrazně nižších výdělků řidičů a dalších provozních zaměstnanců (v tom ale jistě DPP brzy najde zdroj inspirace), jejich horších pracovních podmínek, omezené údržby či úklidu vozidel a v neposlední řadě s minimálními kapacitami pro řešení mimořádných situací. Úvahy o rozdělení pražské městské autobusové dopravy mezi „volně si konkurující“ soukromé dopravce (skutečná konkurence je leda v tom, kdo z majitelů nebo řídících manažerů má více známých mezi vlivnými politiky) jsou už druhým plánem hrozícím destabilizací veřejné hromadné dopravy v Praze a okolí v poslední době. Předchozím bylo připravované ukončení smluv současným dopravcům ze strany Středočeského kraje a plán na „výběrové řízení“ na dopravce z iniciativy Davida Ratha, hrozícího likvidací Pražské integrované dopravy, systému složitě se utvářejícího už dvacet let. Hejtman Středočeského kraje David Rath (ČSSD) si ve svých „úsporných plánech“ ve veřejné dopravě nijak nezadal se svým předchůdcem Petrem Bendlem (ODS). Vzhledem k reformistické politice ČSSD nelze očekávat, že kdyby nějakým zázrakem stanula v čele Prahy, jednala by ve prospěch Dopravního podniku, jeho řadových zaměstnanců a pražských cestujících... Dle mého názoru by výkony MHD v Praze měl zajišťovat v maximální míře městem vlastněný dopravní podnik, zatímco soukromí dopravci by se měli v Pražské integrované dopravě soustředit na příměstskou dopravu, na niž dnes DPP ani nemá vhodná vozidla. Lidově, nikoli protilidově orientované vlády a zastupitelé by měli usilovat o zvýšení státního podílu ve veřejné dopravě, zvláště na dotovaných spojích (proč dotovat cizí, když mohou dotovat „vlastní“). V socialistickém státě musí samozřejmě být veškerá veřejná doprava ve státních rukou – to je požadavek známý už z Manifestu komunistické strany Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Bohužel, současný politický vývoj v ČR směřuje zcela opačným směrem. A nejen v dopravě... Ladislav Bystrý Svobodné Bělorusko chrání svou nezávislost Svaz mladých komunistů Českoslo- venska (SMKČ) pod- poruje lid Běloruska a jeho prezidenta Alexandra Lukašenka v boji proti imperialismu a snahám o zničení suverenity své vlasti. Svobodné Bělorusko, které si chrání svoji nezávislost, čelí v současnosti tlaku neokolo- nialismu ze strany EU. Spolek EU, integrující národy a rozdílné ekonomiky, založený na kapitalistických a navzájem si konkurujících základnách, se hroutí a snaží se stáhnout s sebou i nezávislé Bělorusko. EU svými sankcemi poškozuje tamější svobodný rozvoj a ekonomiku Běloruska, a to vše v zájmu likvidace práv a osobního rozvoje běloruského obyvatelstva. Mladí komunisté odmítají lži kapitalistické propagandy o tom, že Bělorusko je zaostalou zemí, kde jsou pošlapávána lidská práva. Naopak, veškerá démonizace Běloruska je médii určena k zakrytí vlastních nedostatků sebedestruktivního kapitalistického systému. Bělorusko může být na politiku svého prezidenta hrdé, protože je to politika, která odpovídá vůli běloruského lidu. Dalibor Špidla Mladí nám vadí! V nedávné době jsem se dočetl o pokusu vyloučit mladé soudruhy hlásící se k marxismu- leninismu, vedoucí představitele slovenského Socialistického zväzu mladých (SZM) Stanislava Pirošíka a Miroslava Pomajdíka, z Komunistické strany Slovenska (KSS). Prý stranu poškozují tím, že řeší vnitrostranické záležitosti na veřejnosti, totiž, že ji otevřeně kritizují. Zdá se, že si vůdci KSS berou příklad ze své „větší sestry“, české KSČM. Zde totiž probíhá kampaň proti mladým zastáncům marxismu-leninismu (resp. proti všem jeho zastáncům, ale proti mladým zvláště, protože jsou poměrně aktivní a viditelní) už několik let a neustále se zostřuje. Nejpozději po květnovém VIII. sjezdu této strany se stala zřejmě generální linií. Pozastavuji se nad tím, co je protistranického na otevřené kritice. Snadno se hovoří o „vytahování vnitrostranických záležitostí na veřejnost“, ale zůstává otázkou, jak je možno kritizovat negativa vnitrostranicky, když na řadu schůzí a jednání není dotyčnému kritikovi prostě umožněn přístup nebo uděleno slovo a stranický tisk prakticky neexistuje nebo nekriticky přebírá linii „neomylného vedení“ (v KSČM Filipova, v KSS Hrdličkova). Ještě více se však pozastavuji nad tím, že si vedení KSS ani po svém katastrofálním pádu na samé dno slovenské politické scény neváží těch několika málo mladých lidí, kteří se k této zkrachovalé straně hlásí, a namísto aby se snažilo získat a udržet každého, kdo se pokouší obnovit důvěru slovenských voličů v komunistickou stranu, odmítá nabídky na svou záchranu, posílá zachránce k čertu a volí dobrovolnou smrt utonutím v politické žumpě. Připomíná mi to vtip, který svého času koloval o militantně bigotním českém politikovi, „křesťanském demokratovi“ Cyrilu Svobodovi. Ten prý jednoho dne spadne do bažiny a začne se v ní topit. Poblíž bažiny vede cesta, jedou po ní hasiči a přispěchají, že ho vytáhnou. „Ne, mě zachrání Bůh!“, hrdě odmítne Svoboda. Hasiči jedou kolem a nabízejí pomoc ještě dvakrát a vždy se setkají se stejným odmítnutím. Svoboda v bahně zahyne. Přijde do nebe a vyčítá Pánubohu, že mu nepomohl a nechal ho utopit. Pánbůh odpoví udiveně: „A kdo myslíš, že Ti tam třikrát posílal ty hasiče...?“ V parlamentních volbách v r. 2002 získala KSS 6,32% hlasů a 11 mandátů v Národní radě. Po deseti letech, v r. 2012, toliko 0,72% a žádný mandát. Podotýkám, že KSS nevytlačil z politické scény její přílišný radikalismus, nýbrž její oportunismus, pasivita a nedostatečné odlišení se od sociální demokracie. Přestože už dnes KSS nemá na slovenskou společnost prakticky žádný vliv, je zmítána vnitřními spory a snahou svého vedení o upevnění jeho likvidátorské linie. Jako by ještě toto vedení mělo co ztratit... Nevím, zda v KSS zůstane u výhružek nebo budou skutečně soudruzi Pirošík a Pomajdík, případně další zastávající jejich „protistranické“ stanovisko, vyloučeni. Pokud se tak ale stane, oni tím nic neztratí. Uškodí si tím jen KSS. Pro soudruhy ze SZM bude platit Dykovo: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Pakliže má mít KSS budoucnost, nesmí hledat inspiraci u KSČM, nýbrž v dějinách revolučního hnutí, zvláště před likvidátorským XX. sjezdem KSSS a následnými událostmi, které byly předzvěstí kontrarevoluce. Mám ale obavu, že současný předseda KSS spojuje takové velikány dějin slovenského komunistického hnutí jako Šmidkeho, Osohu, Širokého, Majora, Čulena, Strechaje, Biľaka či Husáka především se svým oblíbeným slovem „deformácie“... Někdy mám spíše pocit, že KSS je svým rozkladem a pádem vzorem pro velkou část vedení KSČM. To ukáže budoucnost. Vysoké pravděpodobnosti takového vývoje napovídá praxe, kdy např. v šestitisícovém městě je dvacetičlenná základní organizace KSČM a v ní jen dva členové strany ve věku pod 60 let, které oba předseda této organizace doslova vyštve za projevování vlastních názorů, na což nebyl po léta zvyklý, a většina okresního výboru tento přístup schvaluje buď otevřeně nebo mlčením znamenajícím souhlas. Poté, co se okresní rozhodčí komise jednoho „adepta na vyloučení“ nesměle zastane, okresní výbor žádá alespoň zbavit ho veškerých funkcí... Přijetí nové zájemkyně o členství, dlouholeté sympatizantky strany, tento předseda arogantně odmítne. Organizace je přitom tak přestárlá, že v nejbližší době doslova vymře. Nevadí, hlavně že předseda nebude mít až do smrti žádnou opozici. Do konce volebního období se bude nerušeně bratříčkovat se svými kolegy ze zastupitelstva z „bratrských“ stran typu ODS a TOP09. Příště už sice KSČM kandidátku sestaví těžko, ale co je mu koneckonců do toho, je už v důchodu... Takovou byrokracií a nenávistí k mládeži, povětšinou nezkaženou stranickými intrikami a kritickou k nim, je KSČM doslova prosycena. S KSS je v tom zjevně zajedno. Proto se vůdci KSČM a KSS mohou chytit za ruce a pod praporem zrady se společně utopit v bahně oportunismu. Ale marxisty-leninovce ať netahají s sebou, to ať je raději vyloučí! Váhajícím a nerozhodným, bláhovým zastáncům „smíru“ mezi nesmiřitelným, to snad otevře oči. Ale proč být tak kritický? Každý mladý přece stranické byrokracii nevadí, že, Zdeňku Milato...? Josef Rázný Mladá generace a politika Delší dobu si nejen já, ale i řada dalších lidí klade otázku, proč smutné a unavené tváře našich reprezentantů nenahradí někdo mladší a proč ti protlačovaní náhradníci jsou tváře ještě smutnější s ještě menšími možnostmi cokoliv nabídnout. Je snad naše mladá generace tak bezcenná, aby politickou „aktivitu“ plodili jen ti, kteří umí mlčet, nafukovat balónky, nasadit thymolinový úsměv nebo být pouze dětmi svých rodičů? Dokázali jsme, že se nebojíme mluvit otevřeně, že nejsme jako ti, kteří se pouze stylizují do role opozice, aby vymámili z města kšefty, které dovolí jejich „svobodnému“ podnikání přežít. Těchto starých, značně tragických tváří bylo již dost. Trapností se předháněli, kdo bude mluvit „upřímněji“ a zároveň zasazovali „stromy spolupráce“ s takovými, kteří byli nositeli vpravdě dekadentních hodnot. Jeden jako druhý byli sobě rovni, protože nebyli nic jiného než vyžírkové. Taková přetvářka spolu s podobně loutkovou „levicovou“ aktivitou u párku s hořčicí možná vstoupí do černé knihy města, rozhodně to však nebude hodnota, o kterou by se dalo opřít. Tito lidé, kteří se nechají z vlastní zakomplexovanosti či samolibosti vychvalovat alkoholiky a gamblery, jsou odstrašujícím příkladem toho, kam až je člověk ochoten klesnout pro přilepšení rodinné pokladny, pro snahu, aby se z nuly stala jednička. Jsou příkladem tragédie, jak asi málo Prostějovu stačí. Stačí nám však politická scéna, která se podobá odvaru Divadla Spejbla a Hurvínka, jejíž největšími výplody jsou věty typu „Náš investor není žádný prosťáček“ nebo ztraceným notebookem nahrazeným tisícikorunou? Nestačí! Mladá generace nejsou pouze poslušní primitivové nebo omezení maloměšťáčtí sobci, kteří se na kandidátkách dostávají na více či méně volitelná místa, dle úrovně jejich poslušnosti či původu. Naopak, našim cílem nemohou být jen podržtašky, poskoci nebo sociálně izolované existence, ale mladá aktivní, společnosti prospěšná a sebevzdělávající se generace, která dovede riskovat proto, ab y pros adi la své moderní vize. A moderní znamená ty, které něco skutečně řeší, nikoli ty ,které končí polepeným autem, zprivatizovaným majetkem, úsměvy či sezením v dozorčích radách. Přiznejme si – to by bylo velmi málo, i když to dnes vypadá jako dostačující. Vám ale stačí upocení kariéristé? Máme snad na víc. Ne jen na to, abychom každé 4 roky hodili nebo nehodili lístek velikosti A5 truchlivým kandidátkám s nelítostným věkovým průměrem a otřesným nedostatkem programu, odvahy a především charakteru. Za rok jsme viděli mnohé. Pomluvy, lži, zastrašování, podvody, ale také výsledky - paradoxně těch, kteří za ně nemají ani korunu. Všem uvažujícím lidem je naprosto jasné, že politický život potřebuje omladit, potřebuje být kvalitnější, odvážnější. My jsme se nebáli riskovat, stejně jako jsme unesli tíhu vlastních výsledků, vlastní práce. Dokázali jsme otevřeně říct nepříjemné věci proto, aby pravda konečně zazněla. V tom jsme se odlišili. Víme ale - na rozdíl od politických stran - že vítězstvím je celkové zvýšení občanské aktivity mladé generace a její zkvalitnění. S málem nabízeného nevystačíme, jako jsme nevystačili s tím, co už zde dávno hnije. Mladá generace není výlučná, je ale nejmladší, s nejvyšší energií, nezkažená pozůstatky povrchního vidění nebo maloměšťáckých názorů či primitivního hokynářského „světonázoru“ těch předchozích. Potřebujeme ji jako sůl, ale takovou, která nebude alibisticky pasivní, která přijme pouze hodnoty zdravé, vhodné pro budoucnost, která bude odvážná a která se nenechá nikým a ničím zastavit. Martin Peč Perestrojková manifestace imaginárních úspěchů "moderní levice" Nebylo mnoho času se vyjádřit k pro- běhlému sjezdu. O to více však byla tato prodleva výhodnější, protože v mezičase, než dopadly mé prsty na klávesnici, přišla mnohá vyjádření. Byla rozhodně inspirující. Ale jaká tedy ještě? Vyjádření dokumentující mentální stav některých věčně mladých, kteří si nevšimli, že země je kulatá a že svět nekončí za předsednickým stolem privátního okresního Titanicu, ale že problémy společnosti více odpovídají Marxovým myšlenkám, nežli nabídce v libereckém bufetu. Profesionálním podržtaškám toto vadit nemusí. Prosím. Je to jejich věc. Koneckonců, koho chleba... Tedy jak jsme se dočetli: Dělná atmosféra, pracovní setkání, blabla..., využiji místo obvyklého atp. Projevy jsme my, které schvátila buď chřipka, nebo dekadence a obliba politického nevkusu, zahlédli naživo na ČT24 či bez zvuku na partajním webu. Vagón žvástů, pomyslel jsem si. Poznámka našeho redaktora o Olšanských hřbitovech byla nepřesná v tom smyslu, že už sem mohl směřovat sjezd letošní, byť bychom přišli o paradox sledovat nejpopulárnějšího "levicového" dlužníka M. Ransdorfa v největší budově určené pro nudisty v ČR. Opravdový vzorek strany, jež se pyšní věkovým průměrem členstva necelých 72 let, tj. obdobou Kremelské zdi, se odrazil v delegátech - víceméně poslušných placených funkcionářích. Tak často jmenované armády mladých jsem si nějak nevšiml. Asi to byli ti synové a vnuci, kteří slaví politické úspěchy v ODS, TOP 09, Zemanovcích a dalších. Některá jména jsem poznal i z osobní zkušenosti, o některých právem padlo, že za svůj život se bez funkce nešli ani vymočit. Nečekal jsem proto žádné zázraky, spíše o lejnu pojaté diskuze, jak by měl lépe zahrát orchestr Titanicu nebo jak to bylo se zdravotním pojištěním v Pompejích. Marně jsem očekával cosi o pracujících, nezaměstnaných, aspoň jejich zevrubný popis, něco k anatomii. Těžko - když je většina delegátů neviděla. Koneckonců třídy neexistují. A proč to nevěřit lidem, kteří se v politice klobásového stylu pohybují již nějaké desetiletí? Prosím, jejich sjezd, jejich věc, hlavně že byly chlebíčky. Tato perestrojková manifestace imaginárních úspěchů "moderní levice" věkového průměru 65 let byla narušena několika kupodivu komunistickými příspěvky lidí, kteří asi z vlastní naivity četli více teorie a jejich praxe nespočívala pouze v servilitě k jakémukoliv vedení. Jaké štěstí pro nynější režim, že jich bylo tak málo. A jaké štěstí, že jejich slova byla přerušena šustěním pytlíků v rukou celostátní reprezentace buranů, hulvátů a primitivů různých odstínů. Naštěstí pro ně, vše probíhalo předvídatelně. Ale abych nebyl jen kritický - odehrálo se i několik milých infantilností: kromě roztomilého spícího Tizianova andílka Míly a znuvuzvoleného Médi Bédi se jistě můžeme těšit, že příští sjezd doplní k Vojtěchu Filipovi i protagonisty filmů Pojďte pane, budeme si hrát – a tak se dočkáme vpravdě bratří Marxových. Sjezd byl ukázkou omlazení, i když se ne vždy zadařilo. Po nepodařeném melíru, módním hitu české vesnice roku 1997, v boji konečně zvítězil magnet na mladou generaci – tj. účes zepředu na Hasselhoffa, zezadu na Jágra. Zvláštní postup. Proti gustu žádný dišputát. Ve zkratce ke sjezdu a jeho výsledkům: Ovce se přihlásily samy na porážku, dobře jim tak. A tak se tu sešli kluci z dozorčích rad, co spolu chodí, od hracích automatů, exekucí, daňových průserů, dobře rozjetého podnikání či trestních řízení a odhajlovali, že strana dojde tam, kam právem patří - do stavu nejhlubšího pohrdání. S Vojtou Filipem a MUDr. Bartákem na věčné časy a nikdy jinak, Zdeňku! Ty však měl bys dopříště jak dirigent řídit a sám se s typickým úsměvem barvotiskového svazáka - koneckonců sám sebe sebekriticky nazývajícího duševně chorým stalinistou - aktivně účastnit vzájemného vylízání prdelí pod předsedovou fotkou á la Medvídek Pú - jsi přeci moderní komanč. A pak budeš moci zase napsat: Mně se náhodou sjezd líbil. Martin Peč Co vlastně pohledávám v KSČM? Po zveřejnění mého projevu na okresní konferenci OV KSČM Praha – východ a odpovědí na otázky šéfredaktora Zpravodaje OV KSČM Praha – východ jsem byl některými soudružkami a soudruhy označen za nepřítele strany (div ne, že také lidu), za člověka jednajícího protistranicky, nesoudružsky, oportunisticky a kariéristicky a byla mi dokonce pokládána otázka, co vlastně v KSČM pohledávám. Svým jednáním, svými projevy a statěmi prý stranu poškozuji. S takovými obviněními nesouhlasím. KSČM poškozuje chybná politická praxe (a samozřejmě chybná teorie, od níž se tato praxe odráží), nikoli její otevřená kritika. Tato není ničím protistranickým, nýbrž jejím prostřednictvím členové strany naplňují, nebo měli by naplňovat, svá práva a povinnosti uložené jim stanovami. Nikoho neurážím bezdůvodnými, nepodloženými obviněními. Nejedná se o žádné osobní útoky, jak se mi někteří snaží podsouvat – s velkou většinou vedoucích představitelů KSČM jsem nikdy ani nehovořil, natož abych k nim mohl mít osobní vztah. Nikdy jsem se nesnižoval k používání vulgarismů, k označování svých oponentů za různé stavy duševních poruch nebo prostě ke konstatování, že někdo z nich je duševně chorý, jak se nedávno vyjádřil předseda Komise mládeže při ÚV KSČM Zdeněk Milata o členech Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ), k nimž paradoxně sám patří. Nevidím ve svém jednání nic oportunistického. Oportunism us znam ená bezcharakterní přizp ůsobo ván í se situaci, pro daného oportunistu momentálně výhodné. V KSČM za kritiku rozhodně získat žádné výhody nelze a udělat kariéru už vůbec ne. Pokud bych byl v této straně z pohnutek kariéristických, řídil bych se známými příslovími o držení huby a kroku a o zpívání písně toho, koho chleba jíme (mě KSČM neživí, ale možná by mohla kdybych byl správně a nekriticky „moderně levicový“), jak to vidíme na celé řadě stranických činitelů, bohužel i z řad mladé generace. Co vlastně pohledávám v KSČM? Také se tak někdy táži, po všech těch nepřeberných útocích od zastánců falešné, formální „nerozborné monolitické jednoty“. V situaci, kdy tato strana většinu mladých, kteří do ní vstoupili, buď svou atmosférou odradila, přizpůsobila výše uvedeným příslovím nebo jim dokonce pod falešnými záminkami ukončila, resp. pozastavila členství, případně podnikla pokusy o to. Ke komunistickému hnutí jsem se dostal na základě četby klasiků marxismu- leninismu a v době, kdy jsem do ní před pěti lety vstupoval, domníval jsem se, že tato strana usiluje o uvedení jejich učení do praxe. Později jsem pochopil, že velká část vedoucích představitelů už se k marxismu nehlásí ani slovy, natož činy. Ale přes všechnu svou kritičnost k situaci KSČM se domnívám, že pořád ještě neplatí, že být komunistou je neslučitelné se členstvím v KSČM, a – možná bláhově – usiluji o zachování a prohloubení alespoň těch zbytků komunistické identity, jež této straně ještě zbyly. Vycházím z reality, že revoluční marxisticko- leninská komunistická strana v současné ČR neexistuje a organizované síly pro její obnovu, ať už na půdě KSČM nebo mimo ni, také ne. V této situaci nemíním vystoupit z KSČM a posílit tím pozice těch, kdož otevřeně vyslovují přání, aby jejich kritici odešli. Je mi také předhazováno (a ostatně všem členům KSČM ze SMKČ), abych přestoupil do Komunistické strany Československa vedené s. Miroslavem Štěpánem. Musím však konstatovat, že nesouhlasím s postoji generálního tajemníka této strany, prohlašujícího, že byl po r. 1989 vězněn oprávněně a hlásícího se k takzvanému tržnímu socialismu čínského typu, což činí shodně např. se svým formálním sokem V. Filipem. Obávám se, že současná KSČ je, bohužel, stranou jednoho muže, od něhož jsem nezaznamenal žádné snahy o překonání donebevolající pasivity „jeho“ strany. Potlačení vnitrostranické diskuze, ztotožňování kritiků s nepřáteli a měření politické uvědomělosti dle pochlebování momentálním vedoucím představitelům považuji za jednu ze základních vnitřních příčin degenerace a povětšinou i následného pádu socialismu ve všech zemích, kde byl budován. Skutečně chceme v této historicky prověřené cestě do hrobu pokračovat? Lukáš Vrobel Rozhovor soudruha Petra Kračmara se členem KKE s. Alexandrem Spanogiannem Vzhledem k současné politické a společenské situaci v Řecku, kde se kapi- talistický režim již rozpadá v sa- mých základech, jsem se rozhodl využít příjemné příležitosti, udělat rozhovor se členem Komunistické strany Řecka (KKE) Alexandrem Spanogiannem,, který Českou republiku navštěvuje a nyní zde tráví několik letních týdnů. Rozhovor jsem uskutečnil dne 17. 7. 2012. Petr Kračmar: Jak dlouho jsi členem KKE a jaké posty v ní zastáváš? Alex: Od 16 let jsem působil v KNE, což je organizace mladých komunistů v Řecku. Byl jsem aktivním členem i v době, kdy bylo komunistické hnutí v Řecku zakázáno. Do KKE, tedy do Komunistické strany Řecka, jsem vstoupil teprve před rokem a jsem řadovým členem. Petr Kračmar: Jaký máš názor na výsledky nejnovějších parlamentních voleb v Řecku? Alex: Hlavní příčinou nepříznivého volebního výsledku KKE byly falešné sliby SYRIZY, která svým sociálně demokratickým programem klame řecké pracující. Díky tomu ubrala mnoho hlasů KKE. Program SYRIZY však v podstatě znamená jen ústupky kapitalismu, SYRIZA nepřináší žádné řešení a svržení kapitalismu není jejím cílem. S tím KKE nemůže souhlasit, nám jde o revoluci a o svržení kapitalismu. S výsledkem voleb nemůžu být spokojen, ale myslím si, že mohly dopadnout i hůře, že KKE mohla vzhledem k tomu, kolik pracujících SYRIZA klame, získat i méně hlasů. Petr Kračmar: Souhlasíš se současnou politikou KKE? Jaké má KKE klady a jaké zápory? Alex: Souhlasím, ale nemůžu jí tak podobně rozebírat. Neúčastním se konferencí a schůzí, které se zabývají politikou naší strany, takže o některých věcech mám i málo informací. Ale se základní podobou naší politiky souhlasím. Petr Kračmar: Co bys vzkázal lidem, kteří KKE považují za revizionistickou stranu? Alex: Vzkázal bych jim, že na rozdíl od nich, co o nás tvrdí, že jsme revizionisté, tak my působíme mezi pracujícími. Víme, že skutečná komunistická strana musí mít vliv mezi pracujícími, musí jim ukázat, že ona bojuje za její zájmy a že je vůdkyní jejich tříd. Jsme v neustálém kontaktu s pra- cujícími. Petr Kračmar: Je velmi smutné, že v řeckém parlamentu sedí poslanci neonacistické strany Zlatý úsvit. Co bys mohl říct o této straně? Proč si myslíš, že se strana do parlamentu dostala a jak proti neonacismu KKE v Řecku bojuje? Alex: Ta strana je samozřejmě čistě fašistická. Její politika je namířená proti jakýmkoliv cizincům, přistěhovalcům. Členové této strany jsou většinou mladí lidé, které přitahuje násilí a „jednoduché řešení“, které fašismus nabízí. Neonacisté staví přistěhovalce do pozice viníků za jakékoliv společenské a ekonomické problémy v Řecku. Dochází to až tak daleko, že neonacisté se nebojí použít proti přistěhovalcům i násilí. Bitky a násilí v ulicích nejsou výjimkou, tyto praktiky Zlatého úsvitu mají blízko k mafiánským praktikám. Chování řeckých neonacistů bych asi přirovnal k německým neonacistům, kde je situace podobně vyhraněná. Hlavní důvody, proč se strana Zlatý úsvit dostala do parlamentu, jsou ty, že kapitalismus tuto fašistickou stranu podporuje, dává jí prostor k tomu, aby ovlivňovala myšlení řeckých pracujících. Ale některé lidi přitahuje právě násilí neonacistů a jejich sliby o likvidaci systému a jeho příslušníků. Zkrátka jednoduché řešení, které ve skutečnosti však řešením není. KKE proti fašismu bojuje demonstracemi, chodíme mezi pracující a vysvětlujeme jim, že hlavní příčinou všeho zla v Řecku je kapitalismus, vysvětlujeme jim, že fašismus není žádné řešení. Nebojíme se jít ani mezi samotné neonacisty a diskutovat s nimi. Většinou je to ztracené, ale i tak se snažíme je přesvědčit. I tím neonacistům ubíráme hlasy a hlavně členy. Petr Kračmar: Co bys mohl říct o historii Řecka, především o občanské válce v Řecku v 40. letech minulého století? Alex: Nedokážu to asi úplně přesně hodnotit, protože jsem v té době nežil. Ale řecká občanská válka rozhodně byla strašnou událostí v našich národních dějinách. Ta doba tehdy byla špatná. Hlavně považuji za špatné, když je taková surová válka v jednom státě, mezi občany jednoho státu a mezi samotnými pracujícími. Výsledek občanské války poznamenalo to, že Američané podporovali v Řecku kapitalistický režim. Petr Kračmar: Jaký je postoj řeckých pracujících ke komunistickém hnutí, ke komu- nistické ideologii, ke komunistickým symbolům? Alex: Dá se říct, že v Řecku jsou pracující víceméně třídně uvědomělí, nebo si alespoň uvědomují, že KKE není strana zla, že prosazuje zájmy pracujících tříd. Znají význam pojmů, jako demokracie, kapitalismus či komunismus. Nemáme problém vyjít s vlajkami se srpem a kladivem na demonstrace. Petr Kračmar: Jaký má KKE názor na J. V. Stalina? Alex: Náš názor na J. V. Stalina je velmi kladný. Považujeme ho za velikého hrdinu a za velkého vůdce Sovětského svazu. Hlavně si uvědomujeme, že on byl vždy pracujícím člověkem, vzešel ze třídy pracujících. Byl věrný své mateřské třídě. Naopak, sociálně demokratická SYRIZA je antistalinistická a její názor na J. V. Stalina je velmi záporný. Petr Kračmar: Jaký je tvůj vztah k zemím bývalého Československa, jak vnímáš české pracující a jaký máš názor na naši historii? Alex: Můj vztah k zemím bývalého Československa je kladný, mám Českou republiku rád. Historii neznám tolik, abych ji mohl hodnotit. Lidé jsou zde milí, ale řekl bych, že se hodně bojí, že jsou k společenským a politickým událostem chladní a bojí se jít třeba i na demonstrace. Petr Kračmar: Jaký máš názor na dvě „komunistické strany“ v ČR, na KSČM a KSČ? Alex: Není dobré, když je více komunistických stran, které jsou odloučené. Komunistické strany by spolu měly spolupracovat a měly by se sjednotit. Ale vím, že KSČM je v podstatě revizionistickou stranou a i když by měla existovat jednotná, silná komunistická strana, neměl by v ní existovat žádný revizionismus. A to by v tomto případě asi existoval. Petr Kračmar: Jaký je tvůj postoj ke Svazu mladých komunistů Československa? Alex: Kladný, vaše organizace pracuje dobře. Pracujete víc, než KSČM a KSČ, jste více mezi lidmi, děláte veřejné akce a demonstrace. Jste v kontaktu s pracujícími, to je velice důležité. Petr Kračmar: Co bys vzkázal českým pracujícím, kteří jsou zmanipulování antikomunistickou propagandou v naší zemi a považují komunistické myšlenky za zlo? Alex: Jak jsem již uvedl, čeští pracující se velmi bojí, nezajímají se o politickou situaci v zemi. Vzkázal bych jim, aby se přestali bát, aby vyšli do ulic a ukázali, že s kapitalismem nesouhlasí. U nás v Řecku jsou lidé odvážnější, i když je pravdou, že u nás je nižší životní úroveň pracujících. Chtěl bych ještě jednou poděkovat soudruhu Alexovi za jeho ochotu a za zajímavý rozhovor. Dále bych chtěl ještě poděkovat členu ÚV KSČ a lídrovi kandidátky KSČ v Jihomoravském kraji do nadcházejících krajských voleb soudruhu Vojtěchu Mišičákovi, který mi pomohl rozhovor se soudruhem Alexem zprostředkovat. Petr Kračmar Soudruh Miloš Jakeš slaví 90. narozeniny Dne 12. srpna 2012 oslavil 90. narozeniny soudruh Miloš Jakeš, československý komu- nistický politik a stranický činitel. Svého životního jubilea se dožívá v úctyhodné zdravotní svěžesti jako aktivní účastník komunistického hnutí. Miloš Jakeš se narodil 12. srpna 1922 v osadě České Chalupy, součásti obce Nová Ves v Pošumaví. Jeho otec byl truhlářem, matka v domác- nosti. Na studium, k němuž byl Miloš Jakeš pro výborný prospěch na měšťanské škole doporučen, ani na vyučení řemeslu neměli rodiče peníze. Ve svých patnácti letech proto M. Jakeš nastoupil do Baťovy školy práce do Zlína. V r. 1941 mu zemřela matka, otci byl poté pro jeho protifašistické smýšlení zabaven majetek a se dvěma dětmi byl vystěhován do polorozpadlé chaloupky a pracoval na pile. Ve Zlíně pracoval M. Jakeš u Bati v gumárně, jako elektrikář v různých oborech a v konstrukci a vystudoval zde vyšší průmyslovou školu, kterou zakončil v r. 1944 maturitou s vyznamenáním. V r. 1944 se také oženil. Po osvobození v r. 1945 vstoupil stejně jako řada jeho spolupracovníků do KSČ a začal pracovat ve Svazu české mládeže, v němž byl zvolen do okresního výboru jako ideový referent. V SČM a později ČSM (Českoslo- venském svazu mládeže) působil až do r. 1955, kdy odešel studovat na Vysokou stranickou školu v Moskvě. Od r. 1946 byl členem ÚV ČSM a od 1950 jeho předsednictva a v l. 1952-55 tajemníkem ÚV pro ideologii, kulturu a mezinárodní vztahy. Do r. 1952 byl dobrovolným funkcionářem vykonávajícím svou činnost v ČSM bezplatně. V r. 1953 M. Jakeš jako funkcionář ČSM poprvé navštívil Sovětský svaz a Čínskou lidovou republiku, kde se konalo zasedání Světové federace demokratické mládeže. V KSČ byl M. Jakeš od r. 1945 předsedou základní organizace na pracovišti a poté předsedou celozávodního výboru KSČ elektrooddělení Baťa, současně členem OV KSČ a od 1947 i členem předsednictva KV KSČ. V r. 1948 byl jmenován členem rady okresního národního výboru - referentem práce a sociálních věcí. Poté vykonával funkci člena rady Městského národního výboru v Gottwaldově (nový název Zlína od r. 1949). V r. 1949 absolvoval čtyřměsíční kurz ve stranické škole v Praze a 1950 byl zvolen předsedou Jednotného národního výboru (orgánu slučujícího činnost MNV a ONV) v Gottwaldově a uvolněn pro tuto činnost, kterou vykonával po dva roky. Do té doby všechny funkce vykonával při zaměstnání. Od r. 1952 zastával M. Jakeš funkci tajemníka ÚV ČSM a za tím účelem odešel do Prahy. V srpnu 1955 odjel na tříleté studium na Vysoké stranické škole v Moskvě při ÚV KSSS, pročež přerušil dálkové studium na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. Po ukončení studia v Moskvě byl v srpnu 1958 zařazen jako pracovník aparátu ÚV KSČ do oddělení paliv a energetiky, o rok později přešel jako referent do oddělení státních orgánů, odboru národních výborů, později byl vedoucím tohoto odboru. Po zřízení Vládní komise pro národní výbory byl vybrán do funkce tajemníka této komise a stanul v čele Úřadu pro národní výbory. Po zatčení ministra vnitra Rudolfa Baráka byla komise zrušena a M. Jakeš se stal I. náměstkem vedoucího Správy pro rozvoj místního hospodářství. V l. 1965-68 byl náměstkem ministra vnitra pro civilně správní úsek. 25. března 1968 byl zvolen předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise (ÚKRK) KSČ. M. Jakeš se účastnil jednání československé delegace se sovětským vedením v Moskvě 24.-25. 8. 1968 po intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy v ČSSR. Jako předseda ÚKRK KSČ realizoval usnesení lednového pléna ÚV KSČ z r. 1970 o provedení výměny legitimací, spojeného s pohovory s každým členem strany. V l. 1976 - 1989 byl M. Jakeš poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR, 1981 - 1989 členem jeho předsednictva. V r. 1977 byl po odchodu z funkce předsedy ÚKRK KSČ kooptován za člena ÚV KSČ a zvolen kandidátem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ pro oblast zemědělství, potravinářský průmysl, lesní a vodní hospodářství. V této funkci působil do XVI. sjezdu strany v r. 1981, kdy byl pověřen řízením stranické práce v ekonomické oblasti a stal se členem předsednictva ÚV KSČ. V 70. a 80. letech také zastupoval KSČ na sjezdech zahraničních komunistických stran. Od 17. prosince 1987 zastával Miloš Jakeš funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Byl zastáncem politiky přestavby, která neměla připustit restauraci kapitalismu, znamenala však ústupky kapitalistickému způsobu hospodaření. Destabilizace v SSSR umožnila imperialismu za podpory domácí reakce provést kontrarevoluční převraty ve všech zemích Varšavské smlouvy, což na přelomu 80. a 90. let způsobilo pád světové socialistické soustavy a zásadní zpomalení světového revolučního procesu. 24. 11. 1989 odstoupilo celé předsednictvo ÚV KSČ a generálním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen dosavadní předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek. 29. 11. přijalo Federální shromáždění na návrh KSČ Ústavní zákon o vypuštění vedoucí úlohy KSČ a marxismu- leninismu jako státní ideologie z Ústavy. 7. 12. vylučuje předsednictvo ÚV KSČ ze strany bývalého generálního tajemníka Miloše Jakeše a bývalého vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána. 10. 12. abdikuje prezident ČSSR Gustáv Husák. 12. 12. je M. Jakeš donucen k rezignaci na funkci poslance. Miloš Jakeš zůstal i po svém vyloučení z KSČ politicky aktivní a nadále obhajuje myšlenky socialismu. Je kritický k reformistickému vedení KSČM a nikdy neusiloval o vstup do této strany. Pozorný vztah s. Miloše Jakeše k mladým komunistům je protikladem k přístupu kruhů ovládajících KSČM, které mladé, zásadové a neúplatné marxisty-leninovce bytostně nesnáší. V r. 2008 byl M. Jakeš jedním z prvních starších soudruhů, kdo se zastali nově vzniklého SMKČ, v době, kdy u dezorientované starší generace komunistů převažoval výklad nepřátel SMKČ, že vznik této organizace je "nepřátelskou provokací". Ačkoli nemůžeme bezvýhradně souhlasit se všemi názory a postoji soudruha Miloše Jakeše, hluboce si vážíme jeho celoživotní práce pro komunistické hnutí, od níž ho neodradily ani události konce roku 1989 a zrada nového "demokraticky socialistického" vedení KSČ a pozdější KSČM. Miloš Jakeš je jedním z mála vedoucích představitelů československého komunistického hnutí před r. 1989, který ani po vítězství kontrarevoluce nikdy nepoplival svou minulost, nepřevrátil své názory a postoje naruby a nemá se za co stydět. SMKČ mu proto přeje vše nejlepší, především pevné zdraví, k jeho 90. narozeninám, a ještě mnoho let aktivní činnosti v komunistickém hnutí. Leopold Vejr (zkráceno, v úplnosti na www.komsomol.cz)

Keine Kommentare:

Kommentar veröffentlichen