Montag, 10. September 2012
VYŠLA ČESKOSLOVENSKÁ MLADÁ PRAVDA Č. 5 / 2012
Komsomol je organizací zcela legální. Organizuje
mládež na takovém podkladě, na jakém dospělé pracující
organizuje komunistická strana. ... Komsomol rozvíjel
takovou činnost jako třeba Svaz sociálně demokratické
nebo národně socialistické mládeže, díváme-li se na to
ovšem z hlediska čistě právního, formálního. Od těchto
organizací, které dále existují, liší se „jen“ tím, že říká
dělnické mládeži otevřeně, co musí dělat, jak musí bojovat,
aby si vydobyla svá práva. Nebalamutí ji ani neodvádí její
pozornost k pouhým sportovním výkonům, je bojovnou
organizací. Ale rozpouštěcí výměr, opírající se o právní
výrazy, nehovoří o těchto vlastnostech, prohlašuje prostě
Komsomol za nelegální organizaci. A policejní ředitelství
ohlašuje, že bude komsomolce stíhat pro tajné spolčování.
Tajné spolčování, které si dává schůzky na prvních
stranách legálních listů, to je rarita, již zná „pevná
demokracie“ československá. A zná ji právě jen pro revoluční organizace proletářské. ... Silná ruka
nemůže potřebovat, aby všichni dělníci naráz prohlédli její protidělnickou politiku. A proto má
argumenty: ilegální činnost, tajné spolčování. ... Stejnou logikou, nalezne-li dosti odvahy, může
jakoukoli činnost prohlásit za nelegální a může zakázat existenci kterékoli proletářské organizace.
A ona jí ta odvaha nechybí - ale co jí chybí, je opora v širokých vrstvách pracujících. ...
Den před rozpuštěním Komsomolu i dnes četli jsme vybídky sociálně demokratických a národně
socialistických listů na vytvoření jednotné fronty proti postupujícímu fašismu. Je to nejpustší výsměch,
slyšíme-li takové vybídky od lidí, kteří sedí ve vládě, dávající souhlas k rozpuštění legální organizace
pracující mládeže. Hle - boj „proti fašismu“ v praxi! Tam nahoře. Ale ne shora, zdola se buduje veliká
jednotná fronta proti fašismu... A odtud, zezdola, nikdo nepohladí silnou ruku, ale důkladně ji praští
přes prsty, tak důkladně, že ochromena klesne a pustí smyčku, kterou chtěla hodit na krk proletariátu.
Julius Fučík proti rozpuštění Komunistického svazu mládeže Československa,
Rudý večerník 15. VI. 1932
Solidarita s hospodářskými boji horníků
v Jihoafrické republice (JAR)
Prohlášení Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ):
Solidarita s hospodářskými boji horníků v Jihoafrické republice (JAR), vyjádření soustrasti
rodinám, blízkým a přátelům obětí buržoazní represe v blízkosti jihoafrického dolu Marikana
a podpora v dalším postupu dělnické třídě JAR a Komunistické straně Jižní Afriky
(marxisticko-leninské)
Vážené soudružky, vážení soudruzi, dělníci!
S hlubokým zármutkem, účastí, ale i s rozhořčením sledovali členové, kandidáti členství, sympatizanti i
spolupracovníci Svazu mladých komunistů Československa-Komunistického svazu mládeže (SMKČ-
KSM), členské organizace ICORu z České republiky, krvavý teror, masakr, který buržoazní policie JAR
rozpoutala proti stávkujícím horníkům korporace Lonmin, zaměstnaným v platinovém dole Marikana. 34
obětí a 78 zraněných následkem střelby policie do stávkujících, kteří požadovali zvýšení žebráckých mezd
a zlepšení nelidských životních podmínek na největším světovém producentovi platiny, korporaci Lonmin,
ukazuje pravou tvář kapitalistického systému, řízeného v JAR těmi, jež se zaklínají základními lidskými
právy, zlepšováním sociální situace obyvatel či dokonce budováním socialismu. Tyto ve skutečnosti
sociálně demokratické, reformistické a revizionistické politické síly, které svůj postup často vydávají za
taktiku a součást dlouhodobě trvajících změn, nejsou reálně ničím jiným, než prodloužnou rukou
monopolů a korporací, vysávajících dělníky a zaměstnance v rámci imperialistického systému. Vládní
angažmá takových politických organizací, které dnes vládnou jak v JAR, tak i v mnohých ostatních zemích
světa, má vést a vede pouze k udržení většiny vykořisťovaných a utlačovaných lidí v poslušnosti,
nevědomosti, iluzích, aby svým úsilím a činy nesvrhli kapitalistický systém a nesáhli monopolům a
korporacím na jejich obří zisky.
SMKČ-KSM ostře odsuzuje krvavý masakr dělníků buržoazní policií JAR, upozorňuje na to, že k těmto
nástrojům sahají mnohé „demokracie" vždy, nemohou-li udržet sociální smír ekonomickým násilím, drobty
ze stolu a ohlupováním lidí. SMKČ-KSM vyjadřuje upřímnou soustrast rodinám, blízkým, přátelům,
soudruhům či známým obětí těchto brutálních vražd, při nichž o své aktivisty a představitele přišla rovněž
celosvětová dělnická třída. SMKČ-KSM vyjadřuje na dálku bojovou podporu snažení, usílí a bojům
jihoafrických horníků z dolu Marikana, všemu jihoafrickému proletariátu i Komunistické straně Jižní Afriky
(marxisticko-leninské).
Pryč s imperialismem a jeho služebníky!
Svaz mladých komunistů Československa-Komunistický svaz mládeže (SMKČ-KSM)
Člen organizace ICOR, Evropa, Česká republika
25. 8. 2012
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ OBČASNÍK VZDOR
SMKČ se podílí na vzniku a tvorbě
nového československého občasníku
VZDOR, časopisu vykořisťované a
utiskované většiny. První číslo (červenec -
srpen 2012) naleznete ke stažení na
i n t e rn e t o výc h
s t rá n k á c h
S MK Č
(www.komsomol.cz), na stránkách
Socialistického zväzu mladých (http://szm.hng.sk), v tištěné podobě jej můžete získat na akcích obou
těchto organizací nebo si o něj můžete oběma organizacím napsat (kontakty na SMKČ naleznete na zadní
straně Čs. mladé pravdy).
Z obsahu 1. čísla: Prečo vzniká nový časopis? - Za aktivní solidaritu s hrdinnou stávkou ocelářů! -
Čeká pražskou autobusovou dopravu privatizace? - Diskriminácia statusu zdravotnej sestry -
Taktiky paralyzácie pracujúcej triedy - Jaké máme možnosti změnit současné poměry? - Čo je to
vlastne ten socializmus? - Snaha riešiť problémy sociálne neprispôsobivých = rasizmus?
Za aktivní solidaritu s hrdinnou stávkou ocelářů!
Na nedávném pracovním setkání členů Svazu mladých komunistů Československa a Komunistického
svazu mládeže (SMKČ-KSM), od 20. do 22. července v Brně, podrobně informoval mladé české
komunisty jeden z členů Komunistické strany Řecka (KKE) o situaci řeckých ocelářů ze závodu
v Halyvourgia Aspropyrgos.
Odvaha ocelářů, kteří svou stávku udrželi 265 dnů, v boji za práci, za slušné mzdy, proti
zavrženíhodným "výnosům" z propuštění pracovníků, tedy proti ponižujícím mzdám navrženým ze strany
zaměstnavatele, si zaslouží hluboký obdiv. Policejní brutalita na konci stávky také ukázala na
nebezpečnost stávky pro současný kapitalistický režim, na důležitost tohoto boje. SMKČ-KSM již dlouho
pečlivě informuje o dění v Řecku, většinou ze zdrojů blízkých třídně orientovaným odborům PAME, a bude
aktivně informovat co nejširší veřejnost v obou částech bývalého Československa o této mezinárodně
významné aktivitě dělnické třídy.
Odsuzujeme zároveň zásah bezpečnostních jednotek, který se odehrál v časných ranních hodinách
20. července, při němž policie použila proti stávkujícím slzný plyn. Protestujeme proti zadržení devíti
stávkujících.
Když probíhal na stávku ocelářů policejní útok, všechna buržoazní masmédia v Řecku i v ostatních
státech spustila proti stávkujícím kampaň. Na pováženou je rovněž pokus o začátek podivné debaty
o zákonných úpravách v neprospěch účastníků stávky.
SMKČ-KSM se jednoznačně staví za slova odborářů, kteří otevřeně prohlašují, že se musíme zbavit
moci průmyslníků a převzít továrny a bohatství do svých rukou. Do rukou skutečných tvůrců bohatství,
a ne parazitů.
Pryč s policejní brutalitou!
Zrušte plány propouštění!
Předsednictvo Ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa
a účastníci setkání členů Svazu mladých komunistů Československa
a Komunistického svazu mládeže v Brně 20. - 22. 7. 2012
Solidaritu s řeckými oceláři
proti policejní brutalitě!
Za pomoci brutálního policejního násilí řecká vláda dne 20. července zaútočila na obsazenou ocelárnu
v Halyvourgia Aspropyrgos. Devět stávkujících bylo uvězněno. Kolegové z řecké ocelářské společnosti
stávkovali od 1. listopadu 2011 – proti masovému propouštění a snížení mezd - a proti sociální demolici,
kterou trojka EU, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu uložila stávkujícímu Řecku.
Jejich 265 dnů stávky je národním a mezinárodním symbolem boje proti přenášení krizové zátěže na
pracujících lidi - proto získali podporu celé pracující populace v Řecku a mezinárodní solidaritu a podporu
z jiných zemí. Napříč Evropou dělnická třída a pracující lid stojí před úkolem vstoupit do boje o svou
budoucnost a budoucnost svých dětí - kapitalismus nenabízí žádnou perspektivu.
Nově zvolená řecká vláda může splnit své sliby trojce za použití brutálního násilí a pořádkové policie.
V Aspropyrgosu chce zachránit ocelářskou společnost před výdaji na budoucnost pracujících lidí.
Ale mýlí se. Veřejné mínění je většinou na straně stávkujících. Dělnická třída, pracující lid - řecký lid
jako celek jsou na straně ocelářů, jako už po předchozích devět měsíců. Řecké pokrokové organizace
uspořádaly demonstraci u brány Halyvourgie a zajistily tak propuštění uvězněných dělníků.
ICOR podporuje boj ocelářů, který si zaslouží mezinárodní solidaritu a podporu všech pracujících
všech zemí.
Pryč s policejní okupací! Zrušte plány propouštění! Pro budoucnost ocelářů a všech pracujících lidí!
Mezinárodní solidaritu v boji proti přenášení břemena krize na lid!
Se srdečnými pozdravy
Evropský koordinátor
Mezinárodní koordinace revolučních stran - Evropský koordinační výbor
20. července 2012
Na pietním aktu v Českých Hamrech
Dne 18. 8. se
Svaz
mladých
k o m u n i s t ů
Československa
zúčastnil tradič-
ního pietního aktu
za
svobodníka
Jaroslava Souku-
pa v Českých
Hamrech, pořáda-
ného Klubem českého pohraničí a Komunistickou
stranou Čech a Moravy. Svobodník Soukup byl
26. srpna roku 1963 smrtelně zraněn narušitelem
hranic.
Ve 13:30 se z Chomutova vypravil autobus
KSČM, který nás odvezl do Českých Hamrů. Po
cestě jsme mohli vidět, že ještě nebylo vše, z čeho
má Česko nějaký prospěch, zničeno kapitalismem,
na příkladu blízkých elektráren. Avšak, že tento
proces je v plném proudu, bylo vidět také. Soudruh
z Chomutova řekl, že na jaře zde bylo zbouráno
místní sportoviště, aby ustoupilo místo výstavbě
Intersparu. Místo pro sport a rekreaci tak bylo
zničeno kvůli výstavbě dalšího chrámu falešného
pozlátka konzumu, aby si mohl buržoust hezky
přivydělat prodejem předraženého zboží.
Nakonec jsme dorazili do Českých Hamrů, kde
má soudruh Soukup pomník, a čekali na další
účastníky akce, kteří přijeli na místo individuálně.
Oficiální pietní akt začal po zaznění husitského
chorálu. Poté byly k památníku položeny kytice.
Následně promluvil soudruh Brožovský. Ten
pozdravil účastníky akce, a zejména jednotlivé
zástupce KSČM, KČP a SMKČ, ale také člena Die
Linke, který přijel z nedalekého Německa. Slovo
pak předal soudruhu Václavu Homolkovi,
senátorovi KSČM. U jeho projevu mě velice
příjemně překvapila jeho otevřenost a upřímnost,
zvláště po atmosféře v KSČM po ne tak dávném
květnovém sjezdu strany, kdy všeobecně narůstá
zbabělost a neprincipiálnost, zejména ve vztahu k
minulosti, kdy není strana schopna zaujmout
jasné, natož třídně uvědomělé stanovisko téměř
k žádné udá-
losti, která se
týká
historie
komunistického
hnutí. Soudruh
Homolka vyprá-
věl
smutný
příběh o vraždě
svobodníka
Soukupa. Naru-
šitel byl soudruhem Soukupem zastaven a vyzván
k předložení dokladů. Poté co uvedl, že doklady
„ztratil“, řekl svobodník Soukup, ať ho jdou prověřit
a že on s ním na místě počká. Po chvíli narušitel
vytáhl zbraň a Soukupovi prostřílel břicho. Později
v nemocnici na zranění, která mu narušitel
způsobil, svobodník Soukup zemřel.
Na závěr svého projevu vyjádřil soudruh
Homolka přání, abychom se za rok setkali u této
příležitosti zase. Pietní akt byl zakončen zpěvem
československé hymny. Následně jsme se odebrali
do nedalekého hotelu Habsburg, kde již byli mladí
komunisté posíleni o soudruhy z Mostu a začala
beseda s pohraničníky. Bylo nesmírně zajímavé
jednou mluvit o pohraničnících s pohraničníky, což
se vám v tomhle režimu běžně nestane, jelikož
strážci hranic našeho státu jsou dnes za opušťák
vraždící zrůdy a nějaké jejich svědectví či
argumenty jsou jistě nepotřebné a jen by zabíraly
prostor v našich „svobodných médiích“. Velice
zajímavé bylo zjištění, že existovaly striktně
stanovené podmínky, kdy mohl pohraničník použít
zbraň, a každé použití zbraně bylo prověřováno
komisí. S. Homolka řekl, že chtěl, aby zazněl ten
paradox, kdy „totalitní zrůdy“ se řídily těmito
pravidly, zatímco „hrdinové národa“ Mašíni stříleli
na potkání. Skutečně to připomíná
nějaký příběh z pera jistého
dramatika, jenž dnes uzurpuje
dokonce tři urny. (Ovšem, jenom
jedna by přeci polobohu z Lucerny
nestačila, jako nám obyčejným
smrtelníkům.)
Pro mě osobně byl další z
příspěvků ještě zajímavější. Soudruh, který
pracoval v ČEDOKu, vyprávěl o přeplněných
zájezdech do New Yorku, což je ve velkém
kontrastu k tomu, co o možnostech cestování tvrdí
antikomunisté. Ovšem, v této napjaté mezinárodní
situaci bylo rozumné nepouštět za hranice lidi, jež
spáchali na území ČSSR nějaký zločin. Pro takové
lidi samozřejmě platilo omezení svobody
cestování.
Své příspěvky do diskuze přidávali i zástupci
SMKČ. Ti vyprávěli o vymývání mozků a
manipulaci s mládeží ve vztahu ke všem
bezpečnostním složkám v ČSSR. Na prohlášení,
že mládež jednou pochopí, co pro ně pohraničníci
dělali, reagovali přítomní bouřlivým potleskem. Na
závěr bych chtěl poděkovat KSČM za poskytnutí
přepravy z Chomutova a zopakovat slova s.
Homolky, že se za rok setkáme znova.
Tarik Muhič
Setkání na moravsko-slovenském pomezí v Holíči
– jednotní už i proti komunistické mládeži
Tak jako každý
rok se i letos
uskutečnilo set-
kání na morav-
sko-slovenském
pomezí, tentokrát
ve
slovenské
Holíči. Tuto tra-
diční akci opět
organizovala
KSČM s KSS
jako připomenutí
68. výročí vypuknutí SNP. I přesto, že se na místo
setkání sjeli soudruzi z několika okresů
Jihomoravského, Zlínského, Olomouckého kraje, ale
i z různých částí Slovenska, měli jsme pocit, že
účast byla menší než v předchozích letech.
Negativní vliv na počet účastníků mělo jistě tropické
počasí, pozvolný a vytrvalý úbytek počtu členů
KSČM a KSS, ale také neschopnost obou stran
propagovat podobné akce, zatraktivnit je, přilákat na
ně nové účastníky z řad dělníků, zaměstnanců či
studentů, modernizovat jejich formu a proletarizovat
jejich obsah. Jenže to už jsme vzhledem k vedení
obou stran v říši fantazií a klamavých iluzí. Stánky,
mažoretky a nářky na současnou situaci
rozhněvaného, utiskovaného dělníka nepřesvědčí a
nezorganizují. Je vůbec otázkou, jak dlouho budou
zmíněné politické strany, budou-li pokračovat
negativní procesy v obou z nich, schopny a ochotny
podobné veřejné aktivity pořádat a financovat.
Světlým okamžikem tradičního setkání na
moravsko-slovenském pomezí bylo jak shledání s
mnohými soudruhy z obou stran řeky Moravy, které
vídáme zpravidla jenom při těchto příležitostech, tak
i přítomnost nejbližší partnerské organizace SMKČ-
KSM, SZM. Slovenští mládežníci rozložili svůj
stánek kousek od místa, kde se prezentoval SMKČ-
KSM. Vůbec poprvé bylo z obou stánků účastníkům
setkání nabídnuto první číslo společného
československého časopisu Vzdor, na němž se obě
jmenované mládež-
nické
organizace
podílejí. Premiéra
se, jak doufáme,
vydařila, byť jsme
byli
jedním
poněkud
poma-
teným
pánem
nařknuti, že pěst na
přední straně časo-
pisu vyjadřuje jeho anarchistický obsah...
Dialektické mlýny melou pomalu, ale spolehlivě,
a tak i naši slovenští soudruzi poprvé zakusili to, co
z českých zemí zejména SMKČ-KSM zná již dlouhá
léta. Vedení KSS, které dovedlo za posledních
několik let stranu na totální dno, bylo v minulosti
několikrát konstruktivně kritizováno z řad SZM.
Odpovědí revolučním mládežníkům byl pokus o
vyloučení čelných představitelů SZM, Miroslava
Pomajdíka a Stanislava Pirošíka, z KSS. Tato
šílenost, překračující dost možná i stanovy KSS,
nakonec nebyla realizována. Po VIII. sjezdu SZM
však přistál na stole našich slovenských soudruhů
další dárek, tentokrát ze společné manželské
kuchyně páru KSČM-KSS. Poprvé za mnoho let
nemohl zástupce SZM na tradičním setkání na
pomezí vystoupit. Nebylo to nijak zdůvodňováno,
zkrátka nemohl. Ostatně, v případě SMKČ-KSM byl
postup podobný, na moravsko-slovenském pomezí
jsme naposledy hovořili v r. 2007 a od té doby se
také nikdo neobtěžoval nám říci, v čem se situace
změnila.
A tak jsme si během posledních pár let zvykli, ale
odmítáme se s tím smiřovat, že se vedoucí
představitelé některých krajských organizací KSČM,
ale hlavně ÚV KSČM, stále bojí, aby někdo na akci
KSČM nevystoupil se skutečně komunistickým
projevem.
Přesto jsme
se v Holíči setkali
převážn ě
se
soudruhy,
se
kterými je rozum-
ná řeč a se
kterými jsme měli
možnost
pro-
diskutovat aktu-
ální témata týka-
jící
se
naší
činnosti, a to jak blížící se předvolební kampaň, tak i
II. sjezd SMKČ.
Troufneme si poslání, zaměření účasti na této i
dalších podobných akcích charakterizovat
následovně: využijete-li ho k dosti odlišným účelům
(kontakty s novými lidmi, agitace, propagace), než
jak je běžně vnímáno (poslouchání sáhodlouhých
proslovů, sledování maškarád), pak můžete odjíždět
minimálně se smíšenými pocity. Budete-li se držet
„většinového“ pojetí, ztratíte čas, nervy i poslední
zbytky iluzí.
Jiří Hráček, Lukáš Kollarčík
Z ANTIKAPITALISTICKÉHO KEMPU 2012
O prvním srpnovém víkendu jsem se zúčastnil Antikapitalistického kempu, pořádaného Novou
antikapitalistickou levicí (NAL). Ačkoli kemp probíhal od úterý 31. července až do neděle 5. srpna,
dojem z akce jsem si mohl vytvořit z pracovních důvodů jen na základě víkendového pobytu. Na
Antikapitalistickém kempu jsem byl poprvé v minulém roce a můj dojem z akce byl dosti příznivý. Ani
tento ročník mé očekávání nezklamal.
Antikapitalistický kemp považuji za významnou příležitost k setkání, diskuzím a případné přípravě
společných akcí radikální, protisystémové levice (bohužel ne všechny její složky jsou ochotny této
příležitosti využít). Akce je v podstatě veřejná, předem inzerovaná na stránkách http://
kemp.antikapitalista.cz - podmínkou je pouze registrace předem, na jejímž základě teprve obdrží
zájemce o účast podrobnější informace včetně přesného místa konání.
Letošní setkání proběhlo v krásném prostředí chráněné krajinné oblasti Lužické hory v Heřmanicích
v Podještědí v chatové osadě TJ Sokol Heřmanice pod mohutnou dominantou vrchu, který v nové mapě
(na internetu) nese název Jezevčí a ve starší (z r. 1977, vyvěšené v kempu) Jílový. Chatová osada,
kterou měla NAL vyhrazenu celou pro sebe, pochází ze 60. let a v posledním minimálně čtvrt století
není valně udržována, což se bohužel na jejím stavu podepsalo (sám návod k užívání chatky uváděl, že
zde stojí už přes 40 let). Majiteli to těžko zazlívat, v kapitalismu prostě peníze na takové "nesmysly" jako
na amatérský sport a na lidovou rekreaci nejsou. Voda občas netekla, ale pivo teklo pořád a to bylo
důležité.
Nicméně popíjení nebylo hlavní náplní tohoto setkání. Na všechny dny kempu byl stanoven rozvrh
přednášek, které probíhaly od 10. hodiny ranní s přestávkami na oběd a večeři až do večerních hodin,
kdy přešly ve volný program s reprodukovanou hudbou. Organizace byla dle mého soudu o něco hůře
zvládnuta než v minulém roce, v programu docházelo k náhlým změnám, některé přednášky byly
odloženy, přesunuty či úplně vypuštěny. Na druhou stranu pěkné počasí vedlo ke sníženému zájmu
některých účastníků o výklad ve prospěch sportovních a oddychových aktivit. Kromě řečníků z okruhu
NAL promluvil také zástupce Socialistické solidarity Lukáš Matoška, v poslední době známý z hnutí
vysokoškolských studentů proti školnému, a zahraniční hosté z mezinárodní Ligy za Pátou
Internacionálu (z Německa a z Velké Británie). Tuto ligu je možno označit za ortodoxně trockistickou (na
jejích stránkách je záložka "antistalinismus" prvním podbodem "marxistické teorie") a výstupy jejích
řečníků tomu odpovídaly. Nemohu se zbavit dojmu, že ať zástupci této ligy hovoří o čemkoli, mají
zapotřebí často používat slovo "trockistický" (v jejich podání synonymum "dobrý") a "stalinský" (nebo
"stalinistický", v angličtině je to stejné; u nich synonymum "špatný"). Přitom např. v dnešních událostech
v Řecku sotva hraje roli spor o to, zda "Trocký nebo Stalin". Oproti tomu od žádného z přítomných
Čechů jsem výraz "trockismus" nebo jeho obdobu neslyšel. Rád bych tedy věřil, že čeští zastánci
Trockého mají na rozdíl od svých zahraničních soudruhů (i od mnohých jiných zahraničních radikálně
levicových organizací) jasněji v tom, že sektářské proklamování nějakých "-ismů" a "anti -ismů" jako
"nových etap marxismu(-leninismu)" revolučnímu hnutí škodí.
Z proběhlých diskuzí zmíním např. témata Odbory v ČR, Věda v zajetí kapitalismu, Proč ještě není
v Řecku socialismus?, Drábkova devastace sociálního systému, Kritika kapitalismu ve sci-fi filmech,
Hrozba privatizace důchodového systému, Útlak sexuálních menšin, Studentská hnutí v ČR i ve světě či
Evropská levice posledních 20 let. Velká většina diskutovaných témat se týkala současných problémů.
Zpracování každého tématu by bylo na samostatný článek. Zastavím se jen u besedy o Řecku, v jejímž
rámci byla kritizována jak nejsilnější řecká levicová strana SYRIZA (Koalice radikální levice), tak - a
mnohem důrazněji - "stalinistická" Komunistická strana Řecka, která je prý sektářská a "s nikým nechce
spolupracovat". I z fotografií promítaných německými hosty byly patrné masové akce KS Řecka, plné
ulice a náměstí lidí s jejími prapory a transparenty, jakož i řada jejích propagačních materiálů na
řeckých ulicích. Takto si "izolovanost" a "sektářství" nepředstavuji. Snímky masových akcí Ligy za Pátou
Internacionálu nebo ukázky její propagandy oproti tomu kritici "stalinistického sektářství" nepředvedli.
(Proč asi...?)
K dispozici byl stánek s řadou propagačních materiálů a proběhla také burza knih, mezi kterými byly
i velmi vzácné výtisky marxistické literatury vydané před 2. světovou válkou. Ke zdárnému zajištění
průběhu akce přispělo také stravování. Ke snídani bylo k výběru ze tří druhů jídel, k obědu a večeři ze
dvou, přičemž jeden z druhů byl vždy bezmasý. Další jídlo bylo možné průběžně dokoupit. Dodržování
pitného režimu zajišťovaly služby baru Rudý Buddha. Dlužno se zmínit ještě o možnosti sportovního
vyžití, mezi nímž byl jistě i program "Přímá komunizace ping-pongem", kteréžto heslo se skvělo v neděli
na baru. Kempování proběhlo v poklidném a soudružském prostředí. Oproti minulému roku bylo
přítomných méně, zvlášť z řad mimo aktivistů NALu, takže celá akce byla méně okázalá (i tak tu ale bylo
kolem čtyř desítek lidí). Na druhou stranu jsme díky tomu byli ušetřeni "učených výkladů" zástupců
různých nepříliš iniciativních iniciativ o tom, že "je hloupost proti kapitalismu bojovat, je třeba ho obejít,
najít střední cestu" atp.
Na závěr mi nezbývá než si povzdechnout, že mnozí aktivisté i celé organizace na české radikálně
levicové scéně nejsou ochotni spolupracovat ani na Antikapitalistickém kempu, natož na
antikapitalistických demonstracích a dalších akcích mezi masami.
Josef Rázný
Na pietním aktu za Jožku Jabůrkovou
Členové a sympatizanti Svazu mladých komunistů Československa se
v pondělí 30. července zúčastnili pietní vzpomínky na komunistickou novinářku,
pracovnici revolučního ženského hnutí a vlastenku soudružku Jožku Jabůrkovou
u její sochy od akademické sochařky Věry Merhautové na pražských Olšanských
hřbitovech. Socha z r. 1965 zde byla odhalena před deseti lety, v r. 2002, po
deseti letech uschování v depozitáři poté, co byla v r. 1992 (zvlášť hanebně
v roce 50. výročí od umučení Jožky Jabůrkové) odstraněna z pozemku v Praze -
Košířích na žádost jeho restituentky.
Vzpomínky na Jožku, organizované pražským krajským výborem KSČM, se
zúčastnilo přes 50 lidí. Mezi nimi byl i pamětník, který ve 30. letech jako dítě
dostal jako výhru v soutěži časopisu Rozsévačka knihu Jožky Jabůrkové "Evička
v zemi divů" s autorčiným věnováním. Po položení květin a zapálení svíček
přednesla projev redaktorka Haló novin Monika Hoření:
"Takové osobnosti, jako Jožka, jsou trvalou skvělou vizitkou komunistického hnutí. Sama Jožka
zůstává vzorem. Pro novináře a novinářky svou schopností reflektovat problémy neprivilegovaných lidí.
Pro politiky a političky svou aktivitou, zanícením, nezištností, skromností. Jožka je vzorem pro každého.
Žila statečný život a obětovala se pro druhé. Byla talentovanou novinářkou - měla bystrý úsudek,
schopnost jednoduše vysvětlit i složité jevy. Dokázala každodenní starosti žen, žijících v chudých
poměrech, popsat a vysvětlit, kdo a co je příčinou jejich tíživé situace. Jožka mluvila řečí těchto žen,"
uvedla Hoření dále a připomněla, že Jabůrková v letech 1931-
1938 také působila v Ústředním zastupitelstvu hl. m. Prahy:
"Byla nepřehlédnutelnou pražskou zastupitelkou. Na faktech
odhalovala protilidovou politiku vlády a pražské radnice."
Tyto výňatky z projevu přinesly Haló noviny v úterý
31. července a článek o Jožce Jabůrkové na internetu dokonce
jako jeden z mála nezařadily do své placené verze.
(Neodpustíme si poznámku, že současné Haló noviny, na
rozdíl od díla Jožky Jabůrkové, budou "trvalou skvělou vizitkou
komunistického hnutí" těžko.) Režimní média zachovala o 70.
výročí umučení české národní hrdinky mlčení.
Nepochybujeme, že pokud by Jožka působila v západním
odboji, bylo by toto výročí středem pozornosti...
Pietního aktu na Olšanech se dále zúčastnily členky Levicových klubů žen a zástupci pražské KSČM
v čele s 1. místopředsedou ÚV KSČM Petrem Šimůnkem. Nechyběla nám neúčast předsedy KSČM
Vojtěcha Filipa nebo nově zvoleného místopředsedy Dolejše. Z těchto "komunistů" by určitě Jožka
Jabůrková radost neměla.
Účastníci ze SMKČ se zastavili ještě na sousedním čestném pohřebišti rudoarmějců - osvoboditelů
Prahy - a někteří pak ještě v nedaleké Biskupcově ulici u pamětní desky na domě č. p. 79 s textem: "Zde
žila a byla zatčena Jožka Jabůrková, komunistická novinářka a bojovnice za práva dělnické třídy,
umučená v koncentračním táboře Rawensbrücku 31. července 1942. Čest její památce!" Cestou jsme
minuli sochu Olbrachtovy Anny proletářky v parku při Jeseniově ulici (v ní fiktivní hrdinka stejnojmenného
románu bydlela; socha zůstala na svém místě snad jen díky tomu, že málokdo ví, koho představuje a není
to na ní uvedeno) a několik pamětních desek obětí Pražského povstání, některých už téměř nečitelných.
U pamětní desky Jožky Jabůrkové nebyla v předvečer 70. výročí jejího umučení jediná květina nebo
jiná připomínka, že by si na ni někdo vzpomněl. Přitom základní organizace KSČM se schází (příznačně
v Klubu důchodců) doslova co by kamenem dohodil odtud...
Čest památce Jožky Jabůrkové! Nikdy na její hrdinství nezapomeneme!
LVE, TKO
Společně s policií a bývalými pohraničníky jsme uctili
památku zavražděného strážmistra SNB Hendrycha
V sobotu 14. července 2012 se v Končinách u Němčic (okres Česká
Třebová) konal pietní akt organizovaný Klubem českého pohraničí (KČP)
k 65. výročí zavraždění příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB)
Josefa Hendrycha. Kdybyste chtěli nalézt tuto vísku, která má pouze
několik domů, navíc rozdělených do dvou dílů asi kilometr od sebe,
hledejte mezi východočeskými městy Česká Třebová, Ústí nad Orlicí a
rodištěm Bedřicha Smetany - Litomyšlí.
Cesta k místu konání pietního aktu byla, pro toho, kdo není místní,
složitá, nicméně malebná, vedoucí lesem, od neoznačené zastávky
autobusu, kde je pouze jízdní řád bez označení aktuální zastávky. Končiny
skutečně vypadaly jako „konec světa". Nedaleko u zastávky je pramen, u
kterého nám, jako v nějaké pohádce, poradila stařenka, které jsme se
otázali přímo na památník, kam se nám podařilo po pěkné kilometrové procházce dojít.
Prošli jsme si i zbytek obce, rozkládající se dále po cestě za památníkem, chvíli pobyli u dvou deci
kvalitního vína a moštu v místní velmi pěkné rodinné vinárně, kde se pořádají všelijaké kulturní akce, a
vrátili se na začátek oficiálního pietního aktu ve 13 hodin. Jak je pro akce KČP typické, a jak by to zcela
samozřejmě a logicky mělo být na komunistických akcích (nebo v případě Komunistické strany Čech a
Moravy - KSČM - ve většině případů jen takto označovaných) po celém území rozděleného
Československa, zazněla na úvod aktu československá hymna. Na akcích KSČM, pokud vůbec, znějí
povětšinou hymny Čechů a Slováků samostatně, což evokuje fašizující druhou (pomnichovskou)
republiku, která to jediná takto používala. Na akcích KSČM se tento zvyk a vyjádření nesouhlasu
s rozdělením společné vlasti stává čím dál méně uplatňovaným (jako mnohé další věci), což je přímo
úměrné rozvoji konzumních stánků, které akce připomínající různá významná místa a události s nimi
související přibližují nevkusným tržnicím s textilem a plastovými samopaly... Plastové zbraně ale neměli
v rukách ti, kteří vraždili před 65 lety na místě dnešního památníku člověka, strážmistra Hendrycha,
který ztratil to nejcennější, svůj život, v boji za poválečnou obnovu republiky.
Pietní akt za něj v Končinách proběhl s příslušníky Policie ČR, ovšem ne jako nějakého hlídání
„chorých stalinských fanatiků", jak by řekl (stále) náš (letitý) člen a předseda ve většině krajů nefunkční
Komise mládeže KSČM Zdeněk Milata, ale k uctění památky vraždy jejich předchůdce ve službě.
Zajímavé - na akci, kterou Milata a jemu podobní nazývají stalinistickou, dorazí stokrát spíše člen policie
buržoazního státu, než člen Komise mládeže „komunistické strany", která za peníze své
předlistopadové předchůdkyně - KSČ - jako jednu z hlavních aktivit tuto svou předchůdkyni špiní a plive
tak do hrobu právě všem skutečným bojovníkům za socialismus.
Viděli jsme také poprvé, že policie se účastnila skutečně oficiální akce, kterých KČP pořádá spoustu
po celé zemi, k uctění těch, kteří padli ve službě, zavražděni agenty chodci, diverzanty, teroristy, jako
byli bratři Mašínové a jejich loupeživý gang. Když jsme byli v Čelákovicích, za přítomnosti syna
příslušníka SNB Honzátka, Mašíny zavražděného, vzdávali s námi přítomní policisté salutováním hold
jeho oběti, ale ti zde byli pouze jako dohled nad naší akcí... Doufáme tedy, že v Končinách mohli být
policisté nejenom proto, že strážmistr Hendrych byl zabit před Únorem 1948.
Pietní akt v Končinách, prakticky v hlubokém lese, na kterém se přesto sešly přes dvě desítky lidí,
uvedl s. František Vašátko, představil zástupce KSČM, místního klubu KČP, akce se účastnícího syna
zavražděného strážmistra Milana Hendrycha a historika s. Kršku, který stručně uvedl reálie případu,
který se zde před 65 lety udál. Štábní strážmistr Josef Hendrych spolu s vrchním strážmistrem
Havlíčkem pátrali ve zdejší oblasti po pachatelích ozbrojené loupeže. V Končinách pátrali v chatách,
které by se mohly stát úkrytem lupičů. Při obcházení roubené chaty primáře Beníka byli napadeni kriminálníky - Sedláčkem a Leličem. Příslušník SNB Josef Hendrych byl zasažen dvakrát, jeho zranění se
neslučovala se životem...
Po přednesení faktů o událostech ze suchého a horkého léta 1947 (kdy nám jediný s potravinovou
krizí pomohl stalinský Sovětský svaz), které vedly k úmrtí štábního strážmistra, požádal s. Krška zde
přítomné o minutu ticha. SMKČ-KSM na pietním aktu hrdě nesl prapor s podobiznou s. Klementa
Gottwalda, v čase tohoto incidentu předsedy vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Mimo hymny
Československa zazněla z amplionu okresního výboru KSČM Ústí nad Orlicí báseň „Nevěř nikomu“ od
básníka a spisovatele 19. století ze skupiny ruchovců, Svatopluka Čecha. Na konec bylo uvedeno, že klub
KČP Česká Třebová nese po zde zavražděném název. Po necelé půl hodině byl pietní akt ukončen.
Z Končin u Němčic jsme byli soudruhy a soudružkami z Ústí nad Orlicí a České Třebové převezeni do
České Třebové, za což jim za takové vstřícné soudružské chování velký dík. V České Třebové jsme
pokračovali v různých debatách s místními členy SMKČ Východní Čechy.
Zajímavostí je na závěr akce propagační video z připravovaného cyklu „České století“, které jsme
zhlédli na vlakovém nádraží Česká Třebová, kde je web idnes.cz zdarma k dispozici na větší obrazovce.
Video bylo trailerem na díl pojednávající o Mnichovské zradě roku 1938, kde Daniel Landa, hrající
Emanuela Moravce, se stává hrdinou bojujícím proti Mnichovu, který je přitom příkladem toho
nejodpornějšího zrádce českého lidu. Dá se předpokládat, že v antikomunistické verzi bude vyškrtnuta
úloha Klementa Gottwalda, KSČ, projevů podpory Sovětského svazu ve Společnosti národů ústy s.
Maxima Maximoviče Litvinova, toho času lidového komisaře zahraničí SSSR. Či bude na rozdíl od
pochybných projevů armády (byla to Syrového vláda, která v říjnu 1938 zastavila činnost KSČ) připomenut
projev Klementa Gottwalda během generální stávky 22. září 1938 před tehdejším Národním
shromážděním (Rudolfinem)? Určitě ne, taková fakta patří dnes do pomyslného trezoru... Taková fakta
obsahuje např. film Otakara Vávry Dny zrady, který se dnes k mladé veřejnosti prakticky nedostane. Ty
Dny zrady, kde historické postavy odpovídaly realitě. Prezident Beneš se během „mnichovských" dnů
zachoval jako klasický buržoazní politik a podvolil se vůli Velké Británie a Francie, ale jeho historická
úloha byla rozhodně lepší než Emanuela Moravce, hraného dnes jedním „bílým jezdcem"...
Ne historickému revizionismu - překrucování historie antikomunisty!
Čest památce zavražděného štábního strážmistra Josefa Hendrycha!
JDA, DPA a ZTO
S Klubem českého pohraničí v Paliči u Chebu
U příležitosti nedávného Dne Pohraniční stráže, slaveného každoročně 11. července na památku
tohoto dne v r. 1951, kdy Národní shromáždění přijalo Zákon o ochraně státních hranic, se v sobotu
14. července 2012 setkali členové a sympatizanti Klubu českého pohraničí (KČP) mimo jiné i v Paliči,
místní části obce Lipová v okrese Cheb. Akci organizoval KČP v nedalekém Dolním Žandově a z hlediska
KČP byla jen regionálního významu. Ve stejný den totiž pořádala tato vlastenecká organizace mj. i oslavu
Dne pohraniční stráže v Poběžovicích v domažlickém okrese nebo pietní akt u pomníku zastřeleného
štábního strážmistra Josefa Hendrycha v Končinách u České Třebové, kde byli přítomni členové
komsomolu z východních Čech a z Moravy.
Do Paliče dorazilo na šedesát lidí, což není s ohledem na souběžnost dalších setkání a na "zapadlost"
místa málo. Shromáždili se poblíž hostince na silnici u pomníku vrchního strážmistra Pohraniční stráže
SNB Palič Jaroslava Kysilky, narozeného 26. 3. 1924 a zavražděného ve věku 25 let 21. 4. 1949
ozbrojeným narušitelem státní hranice - agentem nepřátelské západní rozvědky. Kamenný pomník je
zásluhou KČP udržován v zachovalém stavu, včetně velké rudé pěticípé hvězdy. Členové KČP dorazili
mimo běžných osobních vozů také třemi historickými automobily používanými v minulosti pohraničníky,
které udržují v provozu. Pietní akt zahájil předseda KČP v Dolním Žandově, mladý soudruh Jakub
Gašparik. K pomníku byly za zvuku Pochodu SNB položeny věnce a květiny (včetně kytice se stuhou
SMKČ) a promluvilo několik řečníků, kteří připomněli dějiny pohraničníků v Paliči a okolí, jejich hrdinnou
službou a její současné znevažování. U pomníku stála čestná stráž tvořená dvěma uniformovanými
hraničáři se zbraněmi a praporečníky s vlajkami KČP, SMKČ a čs. státní vlajkou.
Po skončení pietního aktu se přítomní přesunuli do sálu hostince ozdobeného heslem "Jen zůstane-li
naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast", kde následovala diskuze. Pozdrav za SMKČ
pronesl s. Lukáš Vrobel. Uvedl, že komsomolci si váží hrdinství obránců socialistického Československa a
jsou přesvědčeni, že i když minulé budování socialistické společnosti nebylo bez chyb, její pozitiva
výrazně převažovala a SMKČ se proto k této etapě našich dějin
hrdě hlásí, na rozdíl od negativního trendu v levicovém hnutí a
bohužel silně zastoupeného i v KSČM, tvrdícího o "minulém
režimu" opak.
Diskuze byla následována občerstvením a volnou zábavou
s hudebním doprovodem místní harmonikářky.
Ves Palič (od r. 1960 součást 5 km vzdálené Lipové) je
smutným příkladem devastace českého pohraničí a venkova
v dnešním restaurovaném kapitalismu. Má necelých 100
obyvatel, všech devět částí Lipové pak dohromady přes 600.
V obci jsou k vidění zajímavé příklady staré německé
architektury, někdy opravené, ale většinou sešlé, na první
pohled však zarazí zbědovaný, opuštěný barokní kostel s vytlučenými okny a zazděnými všemi vstupy
(ačkoli byl pro nedostatek věřících zanedbáván po celé poválečné období, nejvíce zpustl po r. 1989,
tedy v době náboženství protěžující), v jehož blízkosti se rozkládá obrovský pustnoucí a zarůstající
statek, zřejmě někdejší JZD. Na okraji Paliče se nachází autobusová otočka s poničenou betonovou
čekárnou. Dle internetu by sem měl jezdit v pracovní dny autobus z Chebu, ale po žádném jízdním řádu
ani označení zastávky není ani potuchy.
Chebský příhraniční okres zdaleka tak nezpustl vysídlením německých starousedlíků po jimi
podněcované a prohrané 2. světové válce (dnes jsou ovšem tisíce vojáků Wehrmachtu pohřbeny
v Chebu čestně jako vítězové!), jak se nám snaží namluvit dnešní režimní média, jako spíše odchodem
pohraničníků na začátku 90. let. Hraničáři hlídající "čáru" v Paliči a okolí patřili k 5. chebské brigádě
Pohraniční stráže (PS), která měla svá kasárna v Chebu v ulici 17. listopadu. Bývalý klášter řádu
Milosrdných sester zpustl po zániku PS stejně jako celá řada jimi využívaných objektů a ve svém
tristním současném stavu dělá městu ostudu. V 90. letech ho získal řád v restituci od Ministerstva
vnitra. V roce 2003 Milosrdné sestry areál prodaly soukromému majiteli. Od roku 2007 patří klášter
firmě Beta Games, jejíž majítelé podle obchodního rejstříku pocházejí z Turecka. Dlouhou dobu se
diskutovalo, že klášter se má proměnit v hotel a kasino. Později turečtí vlastníci tento návrh změnili na
byty, restaurace a prodejny. Do dnešní doby se ale nic neděje. Radnice přinutila vlastníky zabezpečit
areál tak, aby nikomu nespadl na hlavu. Pokyn splnili vyspravením plotu a osazením několika
varovných cedulí. Další možné kroky jsou vzhledem k velmi omezené dostupnosti vlastníků
problematické. Město by mohlo udělat na vlastní náklady nejnutnější práce a potom vložené peníze
exekučně vymáhat, ale to se v dnešní době nikdy nestane.
Je možné, že klášter zpustne tak, že se muset srovnat se zemí a zůstane jenom velký pozemek a
koupí ho nějaká obchodní společnost a nechá tam vystavět obchodní domy. Klášter zůstane pouze na
fotkách, což by bylo smutné. Kdyby si objekt nechalo Ministerstvo vnitra, mohly by zde být všechny
složky policie od kriminální až po dopravní a nebyla by to ruina, jako je v dnešní době.
Leopold Vejr, Antonín Vávra
Na setkání pohraničníků v Krásné u Aše
Početná a velmi aktivní vlastenecká organizace Klub českého pohraničí (KČP) pořádá řadu setkání
bývalých pohraničníků a jejich příznivců. Jedno z nich se konalo v sobotu 7. července 2012 v obci
Krásná severozápadně od města Aš v okrese Cheb a pořádala jej sekce ochrany státních hranic Aš.
Mezi dvěma stovkami účastníků bylo i několik členů Svazu mladých komunistů Československa. Ačkoli
jsme se o akci dozvěděli teprve nedlouho před jejím konáním, vydali jsme se na cestu do nejzápadnější
obce naší republiky - a nelitovali jsme.
Slavnostní, celostátní setkání bývalých příslušníků 5. brigády Pohraniční stráže Cheb, SNB, vojsk
Ministerstva vnitra, pomocníků, občanů a přátel u příležitosti 1. výročí odhalení pomníku ochráncům čs.
státních hranic v období let 1918 - 1992 se konalo v restauraci Sokolovna, stojící v těsné blízkosti louky
se zmíněným pomníkem. Kromě zástupců jednotlivých delegací KČP promluvil také bývalý pohraničník
z NDR. Sál někdejší sokolovny byl stylově vyzdoben prapory KČP, heslem "Jen zůstane-li naše
pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast" (na Ašsko se takové heslo zvláště hodí, vždyť nápisy
pouze v německém jazyce a dokonce ceny pouze v eurech zde nejsou výjimkou), státním znakem
ČSSR, imitací hraničního patníku a oválnou hraniční cedulí ČSSR, znakem pohraničníků - psí hlavou,
prapory KČP, německých pohraničníků, SMKČ a
sovětskou státní vlajkou. Nechyběly uniformy,
odznaky a helmy pohraničníků a dokonce ani
výstavka jejich zbraní a před budovou tři historická
vozidla, která Pohraniční stráž používala. Někteří
přítomní (z nich přes dvě třetiny byli dřívější
pohraničníci), včetně několika mladých, přišli
v uniformách.
Setkání bylo zahájeno čs. státní hymnou a jeho
oficiální část v sále restaurace zakončena hymnou
KČP - husitským chorálem Kdož jsú boží bojovníci.
Řečníci vyzdvihli těžkou a záslužnou práci
československých hraničářů, zvláště v období zostřeného třídního boje a studené války na hranici
s kapitalistickými státy v období existence socialistického tábora. Vzpomněli na příslušníky padlé rukou
agentů a zběhů, kteří stříleli jako první a dnes jsou oslavováni jako hrdinové, zatímco pohraničníci jsou
ztotožňováni s vrahy a vyvrheli. Německý soudruh vyzval k společnému boji proti nepříteli, který dříve stál
na opačné straně našich hranic a dnes řádí uvnitř našich zemí. Zazněla rovněž výzva k udržování a
obnově pomníčků padlých ochránců státních hranic a k nutnosti převzetí praporu KČP mladšími členy. I
na setkání v Krásné je vidět, stejně jako na dalších akcích KČP, že ačkoli lidé v produktivním věku jsou
zde oproti důchodcům v menšině, jejich zapojování se daří a postupně přibývají. Rozhodně ve větší míře
než v KSČM, která svou sociálně demokratickou nejednoznačností a vytáčkami příznivce socialismu a
vůbec zásadové lidi spíše odrazuje.
Jménem Národní rady KČP pozdravil přítomné předseda Středočeské krajské rady soudruh Jiří
Pokorný. Upozornil, že na KČP byla podána tři trestní oznámení z iniciativy představitele
Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Jana Šinágla. Pozval na
setkání v sobotu 8. září ve slovenském Varíně u příležitosti výročí porážky banderovských band a přečetl
zdravici od velitele Pohraniční stráže v l. 1969 - 1981 generálporučíka Ing. Františka Šádka, jenž ze
zdravotních důvodů (je mu 90 let) nemohl dorazit. Soudruh generálporučík Šádek ve svém pozdravu
připomněl 11. červenec 1949, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic, jenž byl pak každoročně
slaven jako Den Pohraniční stráže. V tradici těchto oslav dnes, navzdory nepřízni většiny společnosti,
pokračuje KČP.
Mladý soudruh z KČP v Dolním Žandově pozval přítomné k oslavě Dne PS za týden, v sobotu 14. 7.,
od 14 hodin v Paliči (místní část obce Lipová, okr. Cheb). Ve stejný den pořádá KČP ještě přinejmenším
dvě setkání. Od 13 hodin se uskuteční pietní akt v Končinách u
Němčic nedaleko České Třebové, okres Svitavy, u pomníku
zastřeleného strážmistra SNB Josefa Hendrycha. Od 14 hodin
v Poběžovicích, okr. Domažlice, pak budou rovněž oslavy Dne PS.
Takže příznivci pohraničníků a obrany socialismu vůbec si přijdou
na své.
Po skončení projevů proběhlo položení květin a věnců
k nedalekému pomníku ochráncům státních hranic, před rokem
odhalenému a od té doby opatrovanému KČP. Nechyběla ani kytice
se stuhou SMKČ. Pomník byl během pietního aktu střežen čestnou
stráží a praporečníky. Po skončení pietního aktu následoval oběd a
vystoupení místní kapely.
Středočeská část komsomolců se při návratu domů zastavila v Chebu u obelisku, pod nímž odpočívají
ostatky sovětských vojáků, válečných zajatců a násilně odvlečených civilistů na otrockou práci. Nedaleko
tohoto pomníku nás zaujaly řady kamenných křížů. Domnívali jsme se, že se jedná o americké pohřebiště,
ale strnuli jsme při zjištění, že kříže připomínají svým tvarem německý válečný kříž a že jde o hřbitov
padlých německých vojáků. Nemáme nic proti tomu, aby místo posledního odpočinku německých vojáků
bylo označeno, ale způsob, jakým je to v Chebu provedeno, nás děsí. Německofašističtí hrdlořezové jsou
zde pohřbeni na obrovské ploše doslova čestně v těsné blízkosti svých sovětských, amerických i jiných
obětí. Jejich hřbitov, slavnostně(!) otevřený před čtyřmi lety, je doslova velkolepý. Na mramorových
deskách je uveden česky a německy soupis obcí, odkud byly na chebský hřbitov ostatky padlých
německých vojáků převezeny. Figurují zde města a obce z celé České republiky. Za jakých okolností zde
asi němečtí vojáci v protektorátních časech padli není třeba dlouze domýšlet. V "české" části textu
nalezneme např. obec "Prag-Štěrboholy" a jako tvůrce pomníku je označen (pouze německy) "Lidový
svaz péče o německé válečné hroby".
Námitky, že němečtí vojáci byli také oběťmi války, oběťmi Hitlerovy politiky, která je donutila bojovat
proti vlastním zájmům, zde neobstojí. Velká část pohřbených vojáků zemřela v dubnu 1945, což
znamená, že předtím již po několik let ve jménu árijské rasy a "nacionálního socialismu" nelítostně
likvidovali všechny skutečné či domnělé nepřátele Velkoněmecké říše a bezpochyby měli za sebou tolik
válečných zločinů, že čestný způsob jejich pohřbení je urážkou všech bojovníků proti fašismu a obětí
fašistické hrůzovlády.
Příjemný dojem z povedené akce Klubu českého pohraničí tak na chebském hřbitově pokazila
názorná ukázka nelítostného protiútoku německofašistického revanšismu.
Leopold Vejr
V čase předsjezdovém a letním - zasedání
Ústřední rady SMKČ v Ústí nad Orlicí
Období léta a prázdnin vyvolává často v myslích mnohých lidí
představy o odpočinku, relaxaci, okurkové sezóně či nečinnosti. Pro
komsomolce však bývá nejteplejší část roku spíše pravým opakem.
Státní svátky a volné dny na počátku července, oba upozorňující na
významné osobnosti českých dějin, a oba dnes opomíjené, či různými
pomocníky systému překrucované, jsou pro mladé české, moravské a
slezské komunisty již tradičně obdobím významných vnitrosvazových
jednání, zejména sjezdů či ústředních rad. Nejinak tomu bylo letos, kdy
Ústřední rada Svazu mladých komunistů Československa (ÚR SMKČ)
vyrazila dne 6. 7. 2012 za svým devátým a v mezisjezdových letech posledním jednáním do Ústí nad
Orlicí. Objekt místního Okresního výboru KSČM (OV KSČM) byl již poněkolikáté svědkem přítomnosti
SMKČ-KSM, což naznačuje dobré vztahy mezi místní stranickou organizací a námi, jež oceňujeme a za
něž děkujeme.
Den výročí upálení velké osobnosti dějin českého národa, Mistra Jana Husa, zejména sociálního a
náboženského reformátora, na jehož odkaz celá
polistopadová kapitalistická garnitura systematicky
plive, přestože se k němu formálně hlásí, začal pro
komsomolce kontrolou usnesení z minulých jednání a
hodnocením nejvýznamnějších aktivit Svazu za
období, které uplynulo od minulé schůze Ústřední
rady SMKČ. Základním a jedním z nejdůležitějších
témat rokování byla podrobná organizační, obsahová,
materiální i formální příprava II. sjezdu SMKČ, který je
svolán na podzim letošního roku. Diskuze a schválená
opatření, související s uspořádáním II. sjezdu SMKČ, byly propojeny s hodnocením a zprávami o
činnosti volených orgánů SMKČ. V dalších částech jednání se nejvyšší orgán SMKČ mezi sjezdy
zabýval průběžnými a trvalými úkoly, v nichž je třeba činnost Svazu zkvalitňovat, zdokonalovat a
prohlubovat; zejména formami agitace a propagace, zvyšováním úrovně a potenciálu členské základny,
spoluprací s partnerskými organizacemi SMKČ-KSM v československém prostoru i v zahraničí (ICOR -
Mezinárodní koordinace revolučních stran a organizací, SZM - Socialistický zväz mladých, SVK -
Spoločnosť vedeckého komunizmu, Kamas te dživel! - Chceme žít!, Rebell) a problematikou
materiálního zajištění činnosti SMKČ-KSM. Závěr jednání byl věnován diskuzi o přípravách účasti a
prezentace aktivistů SMKČ-KSM na letních veřejných událostech a akcích. Plynulé zasedání ÚR SMKČ
bylo zakončeno tradičním zpěvem hymny komunistického a dělnického hnutí, Internacionály.
V podvečerních hodinách čekaly většinu účastníků schůze ÚR SMKČ přátelské, ale zásadní
rozhovory se zástupci jedné z nejbližších soudružských organizací SMKČ-KSM, slovenského SZM.
SMKČ-KSM děkuje členům a funkcionářům OV KSČM v Ústí nad Orlicí za bezproblémové zapůjčení
prostor k jednání. Věříme, že naše přítomnost je dalším znakem oboustranné prohlubující se
spolupráce.
Výstup na Králický Sněžník
V sobotu 30. června odstartovali komsomolci nejen z východních Čech
(VČ SMKČ) sérii akcí, kterých se každoročně v měsících letních prázdnin
účastní. A to výstupem na Králický Sněžník, který pořádá Komunistická
strana Čech a Moravy každoročně první prázdninovou sobotu. Tento
výstup má navázat na tradici vzájemných setkání českých a polských
proletářů. Masiv Králického Sněžníku se totiž nachází na rozhraní Čech,
Moravy a polského Kladska.
Králický Sněžník je pohoří, které se rozprostírá mezi Jeseníky a
Orlickými horami. Zdolávat jeho vrchol, sahající až do výšky 1424 m.,
jsme započali již v ranních hodinách. Po několika zastávkách pro
odpočinek a občerstvení (např. u studánky s pitnou vodou ve výšce 1350 m, ze které pramení řeka
Morava) jsme na samotný nejvyšší bod Sněžníku, z něhož je nádherný výhled na panorama Orlických hor,
Staroměstska a Hrubého Jeseníku, a za dobré viditelnosti též na Olomouc, Krkonoše a Beskydy, dorazili
kolem pravého poledne. Odpolední program se přesunul do turistické chaty Vilemína v obci Dolní Morava.
Od 14h tam probíhala beseda s místopředsedy ÚV KSČM Jiřím Dolejšem a Petrem Šimůnkem.
Z komunistické mládeže se výstupu zúčastnili, jak bývá zvykem, „pouze“ členové SMKČ,
z pochopitelných důvodů převážně ti z místního východočeského klubu (VČ SMKČ) a zástupci Klubu
mladých komunistů při OV KSČM Ústí nad Orlicí. Nutno zdůraznit, že členstvo tohoto orlickoústeckého
klubu tvoří z 95 % právě mladí komunisté z SMKČ. Ze „slavné“ Komise mládeže ÚV KSČM „Zdendy“
Milaty tu nebyla ani noha. A to i přesto, že tu údajně aktivně působí její krajské komise...
Perličkou na závěr nechť je fakt, že korupčním skandálem ušpiněný Jiří Dolejš, který má ze své
místopředsednické pozice v kompetenci i práci s mládeží, přítomné mladé až moc nápadně ignoroval a
vyhýbal se jim. Asi ví proč.
SMKČ Východní Čechy
Vyrůstáme v kapitalismu
aneb kastování už ve školách
K napsání následujícího článku mě přiměla šokující informace, kterou jsem se náhodou dověděla dnes
v práci. Bavila jsem se se staršími kolegyněmi (které již mají děti - školáky) o jejich ratolestech a škole.
Jedna kolegyňka řekla, že mezi dětmi ve třídě je silná šikana a kastování na děti zbohatlíků, střední vrstvu
a tak zvané „socky“. Postěžovala si například, že jejímu synovi se posmívají, že je chudák, protože si nosí
svačinu z domova, kdežto někteří si ze svého 100 Kč kapesného na den kupují bagety z automatu (cena
bagety od 45 Kč výš). Také ostatní kolegyně mi potvrdily, že ve třídách jejich dětí je to zrovna tak. Kdo prý
nemá značkové oblečení, je lůza.
To, že se zvětšují rozdíly mezi bohatými a chudými, je jedním z typických znaků kapitalismu. Jak
můžeme vidět, rozšiřuje se dělení občanů na bohaté a chudé už i mezi děti, což je hodně špatné. Za mých
školních let, kdy ještě neuplynula dlouhá doba od časů socialismu, řešili mí vrstevníci seriály (Ošklivka
Bety, Esmeralda, Pokémoni), kamarády, hračky a to, kam půjdou ven a kde si budou hrát. Pokud se
někomu posmívali, bylo to většinou proto, že řekl nějakou perlu. Neříkám, že nebyla šikana, ta byla
vždycky, jen nebyla vedena proti chudým, ale spíše proti těm, kteří se zdáli zvláštní (byli zamlklí, osamělí
atd..).
No, řekněme to v kostce, zatímco dříve byly děti dětmi s dětskými starostmi, dnes jsou z nich takoví
malí dospělí, napodobující své rodiče přístupem k ostatním. Tak jako fabrikant opovrhuje dělníky,
prodavačkami, řidiči a předně bezdomovci, důchodci a dalšími „sockami“, tak i jeho syn či dcera budou
pohrdat spolužákem, který nosí oblečení od Vietnamců, svačiny z domova a má jen levný anebo žádný
mobil. Bude se přidružovat spíše ke spolužákům, kteří jsou na tom finančně stejně a společně budou tvořit
něco jako třídní aristokracii. Ti budou jakž takž příjímat střední vrstvu, tedy spolužáky, kteří mají něco
značkového nebo nějakou drahou věc (vánoční dárek apod.), ale nemohou si dovolit to, co oni. Nejvíce
šikanování pak budou ti nejchudší. Děti z rodin, kde je jeden anebo oba rodiče nezaměstnaní, žijí z dávek
a jsou rádi, že mohou zaplatit svému dítěti cestu
do školy, pár levných sešitů a jiných nezbytných
pomůcek a nějaký ten chleba se sýrem k svačině.
Takhle bude člověk již od raného dětství
pociťovat svoji sociální příslušnost a poroste
společně s ní. Zatímco bohaté děti se značkovým
oblečením, mobily, notebooky, bagetou k svačině
a obědem z „mekáče“ klidně proplují soukromou
střední školou, rodiče jim zaplatí vysokou a poté
převezmou rodinnou firmu anebo jim rodiče zajistí
práci managera či obchodního zástupce, budou ty
chudé přemýšlet, zda si mohou dovolit
vysokoškolské vzdělání nebo mají jít pracovat už
po střední škole. Zdali seženou nějaké místo a
budou moci založit rodinu, po čemž v určitém věku
touží každý s přirozeným lidským pudem. Většinu
z nich čeká spíše docházení na pracák, případně
nějaká podřadná práce (podřadná z pohledu
dnešní společnosti a také kapitalisty, který za ni
odměňuje) za minimum peněz a starosti, kde
sehnat peníze na byt, aby se mohli osamostatnit.
Pokud nebudou chtít do 30 let věku i dále trávit
svůj život s rodiči pod jednou střechou, zřejmě si
budou muset vzít půjčku a doufat, že stále budou
mít nějaké místo a neskončí na dlažbě. Aby mohli
zaplatit nájem či měsíční splátky, energie,
potraviny, každodenní potřeby, dopravu, případné
astronomické sumy u doktora, drahé léky a ještě si
spořit na důchod, aby měli z čeho žít, budou muset
pracovat oba partneři, kteří se rozhodnou pro
společné bydlení. S platem jednoho to těžko
utáhnou, jsou-li oba z obyčejné chudé rodiny. O
nějakém tom „užívání a svobodě“ se dá sotva
mluvit, pokud se tím nemyslí dřina v práci, stres a
svoboda rozhodnutí, zdali jít k doktorovi se
zánětem anebo raději spořit na postel či ledničku.
A nedej Marxi, pokud by se rozhodli mít potomka!
Pak by nejspíš musel vzít jeden z nich (spíše otec)
práce alespoň dvě, čímž by přišel o radost vidět
vyrůstat své dítě a rodina by nebyla rodinou.
Suma sumárum kapitalismus je vám schopen
zničít život od kolébky až po rakev, tím, že vám
vezme prostou radost z běžného života, vyrůstání
a lidí kolem vás, jelikož toto je přehlušeno
starostmi o přežití a předsudky a hodnotami
společnosti.
Kéž by se k nám mohl bezstarostný život
v socialismu jednou vrátit!!!
KKO
Jaká je úroveň vzdělanosti v buržoazní ČR?
Již v dějinách a i
dnes a denně nám
kapitalismus dokazuje,
že umí zničit úplně
všechno,
co
je
produktivní a potřebné
pro celou společnost.
Nejen, že kapitalistický
režim
utlačuje
a
vykořisťuje drtivou většinu společnosti, třídy
pracujících, a potlačuje jejich práva. Kapitalistický
systém ničí mezilidské vztahy, solidaritu, likviduje
zdravotnictví a školství, v našem státě a v dalších
bývalých socialistických státech zlikvidoval i
zemědělství, průmysl, stabilní ekonomiku. Přesto
je kapitalismus mnohými charakterizován jako
nejlepší společensko-ekonomický systém, který na
světě už několik staletí funguje.
Nedávno jsem četl článek na internetovém
serveru novinky.cz o úrovni vzdělanosti a
gramotnosti v buržoazní České republice. Není
žádnou novinkou, že kapitalismus likviduje
školství, které komercializuje a zpoplatňuje,
přispívá k snižování gramotnosti a vzdělanosti celé
společnosti, především pracujících tříd. Ale netušil
jsem, že je situace v České republice natolik
vážná. Podle údajů Českého statistického úřadu
nemá 50 tisíc našich občanů ani dokončenou
základní školu, nemá tedy ani povinné, základní
vzdělání. A občanů, kteří mají pouze základní
vzdělání také není málo. Mít jen základní vzdělání,
ještě k tomu s dnešní úrovní, je téměř to samé,
jako nemít vzdělání žádné. Padesát tisíc občanů
rozhodně není málo, zvlášť, když buržoazní vláda
stále poukazuje na to, jak je na tom Česká
republika od pádu socialismu po všech stránkách
stále lépe. Pro buržoazní vládu je asi vyspělý ten
stát, který není schopen své občany ani řádně
vzdělávat. Ale snad i buržoazní vláda ví, že s
problémem negramotnosti se potýkají především
tzv. rozvojové a nevyspělé státy v Latinské
Americe, Africe nebo v některých částech Asie.
Česká republika bude asi brzy patřit úrovní
gramotnosti a vzdělanosti k těmto zemím.
Koneckonců, když už se náš stát dokázal vyrovnat
mírou korupce s Nigérii, proč by se nemohl
vyrovnat třeba Somálsku nízkou gramotností svých
občanů?
Československá socialistická republika patřila
za socialismu k nejvyspělejším státům světa. Byli
jsme zemědělskou a průmyslovou velmocí. Naše
zdravotnictví i školství bylo na špičkové úrovni.
Naše lékaře nám záviděl celý svět a mnozí občané
i „západních“ kapitalistických států k nám jezdili
studovat na vysoké školy. Socialismus je ve všech
směrech opakem kapitalismu. Nejen v
Československu, ale ve všech zemích zlikvidoval
negramotnost a podporoval vzdělanost pracujících
tříd i celé společnosti. Socialistické země, jako je
Kuba či KLDR, mají bezplatné a kvalitní školství na
světové úrovni. V carském Rusku před Velkou
říjnovou socialistickou revolucí neumělo zhruba
80% obyvatel číst a psát. Po socialistické revoluci
začala vláda dělníků a rolníků podporovat
vzdělanost, především výstavbou nových škol.
Jestliže v roce 1917 bylo 80% obyvatel Ruska
negramotných, tak v roce 1933 už umělo 95%
občanů Sovětského svazu alespoň číst a psát.
Takový obrovský úspěch za necelých 20 let se
nikdy a nikde na světě nikomu nepodařil. V roce
1935 bylo z rozpočtu sovětské vlády zařazeno 550
milionů rublů na stavbu nových škol a dalších
kulturních staveb. Takto socialistická vláda
v Sovětském svazu podporovala vzdělanost a za
krátkou dobu se téměř zbavila té nejhlubší
negramotnosti.
I v ČSSR bylo za socialismu postaveno mnoho
škol, byla zvýšena úroveň vzdělanosti a hlavně bylo
vzdělání přístupné všem pracujících, protože bylo
bezplatné. Jestliže nyní je 50 tisíc občanů ČR bez
vzdělání, tak v roce 1961 jich bylo pouze 27 tisíc.
Mohutný nárůst počtu lidí bez vzdělání začal až po
sametové kontrarevoluci, kdy šla úroveň vzdělání
automaticky dolů. Dnes můžeme pozorovat
slučování škol, rušení základních škol na vesnicích,
zdražování školních pomůcek, nekázeň žáků a
jejich odpor ke vzdělání i intenzivní snahy
buržoazní vlády zavést v ČR školné na vysokých
školách. To všechno je důsledek restaurace
kapitalismu a jeho rozšiřování po vzoru kapitalismu
západní Evropy, nejlépe po vzoru kapitalismu USA.
Buržoazní politici, kteří se vysmívají socialismu,
říkají, že komunisté byli jen pouhými dělníky, bez
vzdělání a bez inteligence. Buržoazní politici, kteří
nazývají prvního dělnického prezidenta ČSR
Klementa Gottwalda primitivem, buržoazní politici,
kteří nazvali Karla Marxe, vědce tisíciletí,
bezvýznamným staříkem, tito buržoazní politici
dnes budují negramotný a nevzdělaný národ, kde
bude mít vysoké vzdělání jen hrstka mladých lidí z
bohatých rodin. S každým dalším rokem vlády
kapitalismu v ČR se bude úroveň vzdělání
zhoršovat. Kolik inteligentních a nadaných lidí
skončí na pracovních úřadech kvůli tomu, že
nebudou mít peníze na vysokoškolské vzdělání? A
kolik let bude ještě KSČM mlčet ke zločinům
kapitalismu, než si uvědomí, že bez revoluce to
skutečně nepůjde?
Je to skutečně zoufalá doba, když je
maloburžoazní hnutí ProAlt aktivnější než
„komunistická strana“ – KSČM.
Petr Kračmar
Konečníková variace na vnitropolitickou situaci
Neobvyklá je recyclovanost
vlády, o níž můžeme v
souladu s Vojtěchem Filipem
prohlásit, že „tato vláda
nemá legitimitu“. Toliko k
legitimitě vlády a rozsahu
možné shody s panem
Filipem. Po zajímavých
výběrových rošádách v
sedmi rezortech jede vláda
dál a drtí neoliberálním parním strojem veškeré
historické sociální výdobytky.
Pojďme si zrekapitulovat tu Nečasovu chloubu.
Na životním prostředí byl korupčník Drobil
nahrazen jiným korupčníkem Chalupou. S Johnem
a VV si zadnici vytíraly ostatní koaliční strany, než
John pochopil, a nechal se vyštípat z vnitra. Jeho
spolubojovnice Karolína Peake je ale jiné kafe. Ta
bleskurychle pojmula technologii moci a nasadila si
brouka do hlavy (není jisté, zda to byl brouk a zda
to bylo do hlavy), že s ní si nikdo přece konečník
vytírat nebude, a že lepší je ho raději olizovat
koaličním partnerům. Na takovýchto základech
staví platforma LIDEM. Název vymyslel sprostý
cynik, nebo v tom snad měla prsty i paní
Parkanová, známá to lízatelka tlustých střev USA?
Ta má svých starostí o udržení koryta dost.
Veškerou energii nyní převádí ne do štítů, ale do
zubů a nehtů.
Někomu by se zdálo úsměvné, jakým způsobem
pan Kocourek vysvětloval zbohatnutí své matky.
Ovšem, forma, kterou Kocourek (ne)vysvětloval
finanční machinace, byla tragikomická. Šokující byl
spíše onen obsah, kterým nám tento systém dal
najevo, kam zřetelně ČR spěje. Malá kvanta
korupce, akumulujíc se pomalu v novou kvalitu
státního bankrotu.
Na ministerstvu dopravy se dokonce střídalo více
mužů, než v ložnici odvolaného Jiřího Pospíšila. Ti,
kteří neplní zadání kmotrů a vůli bývalých kádrů
KSČ, tedy členské základny ODS, jsou vyřazeni a
spřátelení spoluzloději hájeni. A tady se dostáváme
k jednomu z velmistrů zlodějin, muži s tváří
kuřecího biskupa, Alexandru Vondrovi. Řekněme si
upřímně, že s půl miliardou v kapse se to lépe
táhne. O to těžší je si udržet štíhlou linii, že Sašo?
Vepřoidní Alexandr Vondra, který prohlásil
v dobách nejtěžšího tlaku (politického): „za mnou
stojí neprostupný les a čest“, jen tak vládu
neopustí. Víte jak pracné a nákladné bylo a je
pěstění vlastního gravitačního pole?.
O
zdegenerovaném
restituentovi
Schwarzenbergovi se dá říct, jen to, že politika
likvidace velvyslanectví v době, kdy se ekonomika
propadá, je v lepším případě neschopnost,
v horším pak symptom dosluhování organismu.
Velice směšná je i jeho kandidatura na prezidenta.
Jediným důvodem, proč Schwarzenberg kandiduje,
je touha se povozit na lafetě. Možná se inspiroval
dnes již instantním Havlem, vhodným k leštění
příborů. Pro zachování státotvornosti by bylo
nejvhodnější, kdyby Schwarzenberg šel prdět do
hlíny, nejlépe bez funkce.
Schwarzenberg je samozřejmě také Kalouskův
marketing k ovlivňování volebních výsledků. Vše
pro koryto na financích. Wikileaks tvrdí, že
Kalousek za gripeny dostal tolik, že si může dovolit
být slušný člověk. Tento muž s etanolovou aurou si
to jistě dovolit může, ale nic to nemění na jeho
finanční strategii státního bankrotu. Odborářské
plivance, to jest satisfakce chabá. Někdo by ho
nazval diletantem a neumětelem. To je ovšem
zásadní omyl. Z třídního hlediska je Kalouskova
politická linie naprosto správná. Vše v zájmu
podnikatelských měšců, aby se pro Krista pána
nezvýšily minimální mzdy a daně z příjmů
právnických osob. Již nyní ekonomické ukazatele
hovoří o tom, že stálé snižování kupní síly
obyvatelstva poškozuje stát a občany. Stát tedy
nevybere dostatečně daně od kapitalistů, ale ani od
spotřebitelů na nepřímých daních. Meziročně
ekonomika klesla o 0,7% Je odhadováno, že za
tento rok poklesne o 1,2%. Stavebnictví se
propadlo za 4 roky asi o 38% a ČNB snížila
úrokové sazby na 0,5%.
Pan Drábek taky nezahálí a nezahálel ani jako
šéf hospodářské komory. Jen vzpomeňme na jeho
slova: „Minimální mzdu některé ekonomiky odmítají
jako neregulérní zásah státu do tržního
hospodářství.Také mnohé české firmy považují
určování výše minimální mzdy jako nekorektní
zásah do svých pravomocí." Drábek by rád
kompenzoval vysokou míru odnímání nadhodnoty,
pomocí státního sociálního zabezpečení. Zde se
pozastavím.
Tuto politiku na bedrech ponese stát v podobě
deficitních rozpočtů. Dnes je situace nastavena
takovým způsobem, že vlastně stát dotuje
kapitalistům náklady na zaměstnance, kteří pobírají
minimální mzdu. Dorovnává lidem to, co jim
kapitalisté nezaplatí na mzdách. Ze sociálně
demokratického hlediska by pouze stačilo zvýšit
úroveň minimální mzdy a mzdy obecně na takovou
úroveň, aby ubylo těch, kteří minimální a nízké
mzdy pobírají, a jsou závislí na sociálním systému.
Státu by bylo odlehčeno od části výdajů a dostalo
by se mu i příjmů v podobě vyšších výběrů na
pojistném, zdanění fyzických osob, ale také
v podobě vyšší spotřeby a odvedení nepřímých
daní. V takto vyostřené formě třídního boje jasně
vidíme, kdo zadlužuje stát. Ne zaměstnanec,
kterému kapitalista vyplácí minimální mzdu, za
kterou by se zaměstnanec slušně uživil a byl
oproštěn čerpání sociálních služeb, ale kapitalisté.
V případě změny poměrů kapitalisté vyhrožují, že
odejdou, budou propouštět atd. Buď je necháme,
aby vytvářeli pracující chudobu, necháme je, aby
neplatili daně a zadlužovali stát, nebo je sociálně
demokraticky nenecháme, zvýšíme daně, mzdy a
kapitalisté odejdou, či nebudeme konku-
renceschopní, což je v současnosti likvidační.
Jistěže existuje určitá sociálně demokratická míra
vyvážení, kdy kapitalisté i při zvýšení daňové
zátěže mají podmínky výhodné, ale nyní se
ocitáme v krizi, kde každý špatný krok může
zlikvidovat tisíce poctivých lidí a rodin. Zde je
sociálně demokratické řešení velmi rizikové.
V poslední době mne nejvíce rozesmála naivita
a tupost hlupáků, kteří demonstrovali proti odvolání
Jiřího Pospíšila. O nezávislosti justice
v Pospíšilově režii můžeme pochybovat stejně,
jako o nezávislosti médií. Nevím, proč je pan
Pospíšil tak populární. Je možné, že jádro pudla
tkví ve vysoké účasti bývalého ministra v Otázkách
Václava Moravce? Hlupáci demonstrující za
Pospíšila asi oceňují jeho pohotovou návštěvu
Plzně, kde si zaděkanoval v rámci zahlazovací
akce. Nebo snad oceňují vydržování Rampuly na
vrchním státním zastupitelství? Nevím, ale včera
bezvýznamní olizovali urnu Havlovi, dnes konečník
ochutnávají Pospíšilovi, a jakmile zítra natáhne
Schwarzenberg, tak i mezi jeho půlky se vměstnají
stovky lačných pravicových i levicových jazýčků.
Bezvýznamným olizovačům tělesných otvorů
imponuje spíše nový občanský zákoník, který
poslouží zaměstnavatelům a bankovním institucím,
nemluvě o exekutorech, kterým je pan Pospíšil
vzorným slouhou. Víme, že ČNB snížila úrokové
sazby. Víme, že stavebnictví se stále propadá. Zde
nově občanský zákoník vykoná skvělou službu.
Nejenom, že existuje možná paralela s tím co
odstartovaly USA, a to rozdávání úvěrů a hypoték
nesolventní skupině lidí, kam spadají především
mladí (finančně negramotní), ale navíc berme na
zřetel, že 16letí budou nově zaměstnatelní, budou
moci pracovat a brát si úvěry. Z toho vyplývá, že
půjde o extrémně levnou a vydíratelnou pracovní
sílu. Takový člověk nejenom, že nebude mít
ukončené sekundární vzdělání, ale nemá ani praxi
a žádné třídní zkušenosti. Vypadá to, že pan
Pospíšil se zasadil o destrukci sociálních a
brzdných mechanismů, která opět činí další bod
Manifestu komunistické strany aktuálním.
Nečasova vláda je recyklovaná více než plena
hodně zanedbaného bezdomovce, aby bylo možno
koryta udržet ve prospěch mamonu. Kapitalisté a
kmotři dali příkaz: „Braňte svá koryta a za každou
cenu musíte uhájit naše zájmy, abychom mohli
vytěžit co nejvíce z lidských zdrojů a státního
rozpočtu.“
Ani 100 000 nespokojených lidí nezabránilo
kapitalistické vládě v prosazování svých
fašistických reforem. To, co nás čeká, není nic
jiného, než čirý fašismus, rostoucí na živné půdě
třídně neuvědomělého obyvatelstva. V ČR stačí jen
krůček k pinochetismu. Tam bychom také našli
ekonomickou neoliberální základnu. Niterná
podstata je dnes zasazena v neoliberální
ekonomice nejistoty. Krize zdaleka není u konce a
čas ohrožení a rozhodnutí vejde do naší země
v brzké době.
O KSČM
Varuji KSČM, aby si nezahrávala s ohněm a
nevyhýbala se práci v ulicích. Vyzývám KSČM k
reálné činnosti v odborech, k burcování, aktivizaci
zaměstnanců, organizaci stávek a demonstrací,
neboť na třídní uvědomělosti, organizaci a jednotě
závisí kvalita a budoucnost našich životů.
Orientace na parlamentní (ne)úspěchy, které jsou i
tak nevalné, nemá podstatný význam. Co bude
KSČM dělat, jestliže se EU začne hlouběji
integrovat, nevydrží, celý ten antagonistický
komplex spadne a kolonizátoři budou požadovat
své kolonie? Má KSČM vybudovánu strategii jak
bránit zájmy nevlastníků firem?
Vyzývám KSČM, aby se okamžitě oprostila od
sociálně demokratických tendencí, pohrdání
třídním viděním a navrátila se ke skutečné
marxisticky laděné politice, vzdělávání členů, které
musí být současně podmínkou členství. Případné
vítězství sociálně demokratické KSČM ve volbách
by znamenalo diskreditaci a znehodnověrnění
celého komunistického hnutí u nás. Lidé nevolí
KSČM pro žvanění o novém čtení exekučních
příkazů pana Ransdorfa, ale kvůli nutnosti
revoluční přeměny tohoto systému. Občané cítí, že
chtějí zatočit se soukromým vlastnictvím a
kapitálem, ale není tu nikdo, kdo by organizoval.
Sociálně demokratická KSČM, nemá lidský ani
ideový potenciál k zabránění katastrofy.
Nejen socdemáckým programem, ale i
rezervoárem personální žumpy a přestárlostí
KSČM odpuzuje nejen mládež, ale všechny lidi,
kteří pochopili, že systém vedoucí ke státnímu
bankrotu a nezaměstnanosti je již dávno překonán.
KSČM není strana otevírání očí, ale strana třídního
mlžení, což bude mít za následek horší dopady než
pravicová politika. Čeho chce KSČM dosáhnout?
Vždyť je prolezlá maloburžoazními živly, jen u nás
v Prostějově je nasycena daňovými defraudanty
typu Augustin, odpuzujícími Mádry, Hájky,
Papoušky a Šmídy. Vedení KSČM zastupují
korupčníci a představitelé tzv. „plážového hokeje“,
do kterého se stylizuje Dolejš, nebo kamarádi dr.
Bartáka a popírači teorie, jako pan Filip. Dále tu
máme vysávače zdrojů strany, mezi které bychom
s klidným svědomím mohli zařadit takový
antikomunistický plebs, Janoucha. Těmto všem
sekundují nadějní, mladí kariéristé, kteří si kariéru
do vyšších pater buď patřičně prolízávají
zadnicemi, anebo módním kopáním do těch, kteří
by rádi v programu viděli promítnutý Manifest.
Nebojí se je ještě nazvat „stalinisty“. Osobně jsem
na tento termín velice háklivý z několika důvodů.
Na co jsem však háklivější jsou impotentní
mainstreamoví členové, kteří vám při sebemenší
kritice strany neváhají doporučit cestu na
ministerstvo vnitra k založení strany nové.
Je možné, že převážná většina členské základny
je vygumovaná? Nejen, že je to možné, ale je to i
pravda. Většině členské základny Escherichia coli
přelezla z jazyka přímo na mozek. Jinak si to
vysvětlit ani nedokážu. Vezměme si za příklad
takový stranický bidet, pana Milatu. Proč útočí pan
Milata na jiné komunisty? Co vede pana Milatu
k tomu, že užívá svůj jazyk jako toaletní papír?
Nebo je snad pan Milata hrdý gerontofil? Grázlové,
lháři, kariéristé a komolitelé teorie, to vše
zastřešuje název KSČM. Promile solidních členů
KSČM snad se mnou bude souhlasit, že takový
stav je nejen neudržitelný, ale i bezzubý.
Bojím se, že strana plíživě přechází v pozice
třídního nepřítele, který svojí perestrojkovou
pasivitou a kariérismem zaviní, že náš národ vejde
bosou nohou do stejné situace, v jaké se nyní
nalézá Řecko, ale časem také Itálie, Španělsko a
další. Strana měla dlouhou dobu na to, aby ukázala
co v ní je. Zatím KSČM nepředvedla a nepředvádí
zhola nic. Jediné, co straně nemůžeme vytknout, je
velký komparzní potenciál členské základny pro
budoucí natáčení dalších veleúspěšných filmů jako
je Resident Evil či Noc oživlých mrtvol. O sociálně
demokratickém řešení víme, že nefunguje, a
neoliberální nechceme.
Dalibor Špidla
Štěpánova KSČ: Zeman na Hrad!
Zatímco KSČM stále žádný postoj k volbě
prezidenta ČR v roce 2013 nevyjádřila, dala ho už
najevo nepočetná a marginální Komunistická
strana Československa (KSČ) vedená Miroslavem
Štěpánem (strana ještě pasivnější než KSČM, a to
už je co říct...). Na svých stránkách ksc.cz tato
skupinka uvádí: „Sekretariát Ústředního výboru
KSČ dne 28. 6. 2012 ... rovněž se zabýval
přípravou KSČ na přímou volbu prezidenta
republiky v roce 2013. V této souvislosti provedl
hodnocení adeptů a zájemců o HRAD. KSČ
vyjadřuje podporu Ing. Miloši Zemanovi, CSc, který
byl zvolen za Občanské fórum do Sněmovny
národů Federálního shromáždění, později byl
předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,
předsedou vlády ČR a předsedou České strany
sociálně demokratické. Pozici KSČ lze vyjádřit
heslem: ,ZEMAN NA HRAD! ́ KSČ v těžké situaci,
v níž se nachází naše země, se znovu obrací na
parlamentní stranu KSČM (Komunistickou stranu
Čech a Moravy) a vyzývá ji k těsné součinnosti při
nadcházejících významných volebních aktech.
Vyzývá ji dále, aby se nenechala unést hrou o
růstu preferencí, kterou v současné době
rozehrávají v této zemi blíže nepojmenované
subjekty, jejichž cílem není vítězství reálné levice,
ale vytvoření ještě složitějších podmínek pro lidi
naší země.“
Nepřekvapilo mě ani tak vyjádření Štěpánovy
KSČ, její podpora „umírněného antikomunisty“
Zemana, jako spíš její otevřenost, bezvýhradnost,
bez jakýchkoli argumentů pro něj. Štěpánova KSČ
tak opět potvrdila rozpor mezi svým občasným
formálním radikalismem ve vyjádřeních a
symbolice a mezi reformismem v praxi. Myslím, že
nejsem daleko od pravdy, když soudím, že
Štěpánova strana má jakousi tichou dohodu s
vedením KSČM o „sbírání“ nespokojenců se
směřováním KSČM, aby pod její hlavičkou
nechtěně a nevědomky pokračovali ve filipovské
politice. Co spojuje Vojtěcha Filipa a Miroslava
Štěpána? Mimo jiné to, že oba obdivují čínský
státní kapitalismus a oba podporují reformistické a
antikomunistické prezidentské kandidáty. Filip a
spol. v minulých prezidentských volbách
prosa zo vali
pravic ovou
antikom unistku
Bobošíkovou, v r. 2013 se ještě uvidí, nicméně
vlastního kandidáta KSČM nepostavila a zjevně se
k tomu nechystá. Počítám, že podpoří také
Zemana v jednotě se Štěpánovou KSČ nebo pro
odlišení Dienstbiera (spojenectví se silnější ČSSD
je pro vedení KSČM jistě lákavější než se slabšími
„Zemanovci“). Co Filipa a Štěpána rozděluje? Filip
obdivuje mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989,
protože ho vynesl k moci. Štěpán odmítá
mimořádný sjezd KSČ, protože ho odstavil od
moci.
Ing. Miloš Zeman, CSc., nar. 28. 9. 1944,
absolvent VŠE v Praze, byl v l. 1968-70 členem
KSČ, odkud byl vyloučen. Za „minulého režimu“
pracoval jako prognostik v několika organizacích.
V listopadu 1989 se stal v Občanském fóru jednou
z předních osobností kontrarevoluce, 1992 – 2007
byl členem ČSSD, 1990 – 2002 poslancem
Federálního shromáždění a Parlamentu a 1998 –
2002 předsedou vlády ČR, od r. 2009 je členem a
duší Strany práv občanů ZEMANOVCI (do r. 2010
jen „Strana práv občanů“). Je zajímavé, že tato
strana pěstuje kult osobnosti, který se s obdobím
tendenčně odsuzovaným za tento jev nedá
srovnat. (Dovedete si představit, že by ve 40. a 50.
letech působily strany „VKS(b)-Stalinovci“ či „KSČ-
Gottwaldovci?“) Ačkoli v parlamentních volbách
v r. 2010 získali „Zemanovci“ navzdory mohutné
předvolební kampani jen 4,33% hlasů, jako
kandidátu na prezidenta průzkumy dávají
M. Zemanovi velké šance, např. v průzkumu
SANEP z července 2012 skončil s 16,8%
preferencí druhý za Janem Fischerem.
Mnohé komunisty v KSČM i Štěpánově KSČ
zjevně osoba Miloše Zemana fascinuje. To mají
společné s některými kádry ČSSD, přebíhajícími
do Zemanovy strany. Učiní tak i někdo z
funkcionářů KSČM? Asi ne, dokud je pro ně KSČM
jediným zdrojem obživy. Leda by ji Zeman
přeplatil. Ale to není v jeho zájmu, ten si dokáže
sehnat schopnější pomocníky než třeba Dolejše s
Kováčikem. Jsou-li někteří komunisté nadšeni
Zemanem, nelze oproti tomu říci, že je Zeman
nadšen komunisty. V listopadu 2011 uvedl pro
Parlamentní listy, že by se KSČM měla „ještě
jednou a razantněji rozejít se svou minulostí“ (totiž
s minulostí KSČ). „Vždy jsem citoval filosofa
Františka Šamalíka, který řekl: Komunisté budou
demokratickou stranou tehdy, až listopad 1989
budou považovat i za své vítězství," dodal k tomu.
Parlamentní listy napsaly, že politici KSČM Vojtěch
Filip či Pavel Kováčik vykonávají podle Zemana
„v rámci komunistického paradigmatu“ své funkce
dobře. „Naopak mě děsí gottwaldovka Marta
Semelová anebo Komunistický svaz mládeže a
některé
další projevy kom unistických
poslanců.“ (Mluví Zeman jazykem Haló novin nebo
Haló noviny hlasem Zemana?)
„Mašíny část společnosti pokládá za hrdiny, část
za vrahy. Myslím si, že jsou obojí. Hrdinové,
protože se zbraní v ruce bojovali proti
komunistickému režimu. Vrazi proto, že v rámci
boje vraždili civilisty.“, uvedl Miloš Zeman pro
Parlamentní listy. Tedy pokud by Mašínové vraždili
„pouze“ příslušníky ozbrojených sil lidově
demokratického Československa, byli by hrdiny
bez výhrady (jako jsou jimi asi dle Zemanovy
logiky vrazi čs. pohraničníků, přecházející ilegálně
státní hranice).
Domnívám se, že pokud KSČM nenavrhne
vlastního kandidáta na prezidenta, jak o tom
svědčí neřešení této otázky na květnovém sjezdu
strany a vyjádření některých stranických
představitelů, bude to další z řady ostud v
defenzivní reformistické politice této strany. Pokud
by komunistický kandidát neprošel do druhého
kola (což je při dnešní politické situaci velmi
pravděpodobné), dalo by se (a mělo by se) hovořit
o podpoře toho či onoho nekomunistického
kandidáta jako „menšího zla“. Koneckonců názory
a postoje Miloše Zemana jsou komunistům
rozhodně bližší než postoje Jany Bobošíkové,
kterou KSČM prosazovala minule. Ale pakliže
KSČM svého kandidáta od začátku mít nebude a
vytyčí po vzoru Štěpánovy KSČ heslo „Zeman na
Hrad!“ (nebo jiný „cizí“ kandidát na Hrad), osobně
se žádné „stranické kázni“ nepodřídím. Komunisté
nebudou mít v takovém případě v prezidentských
volbách koho volit. Ve formálně komunistické
straně vedené reformisty slouží „stranická kázeň“
beztak pouze těmto reformistům. Což se projevuje
jak ve Filipově KSČM, tak ve Štěpánově KSČ.
Leopold Vejr
Čeká pražskou autobusovou dopravu
privatizace?
Místo pražského dopravního podniku by
autobusy městské hromadné dopravy v metropoli
(MHD) mohli do budoucna provozovat
soukromníci“, uvedla Mladá fronta Dnes v sobotu
28. července a tuto zprávu převzala i další média.
Ne, nepřekvapila mě, vždyť snaha privatizovat vše
myslitelné i nemyslitelné je v ČR generální linií
vládnoucí buržoazie od restaurace její moci
v závěru roku 1989. V menší míře bylo státní a
družstevní vlastnictví ve prospěch „soukromého
podnikání“ oslabováno již o něco dříve v rámci
gorbačovské „přestavby“. Počátky návratu
k „tržním principům“ v socialistickém táboře jakožto
předzvěsti restaurace kapitalismu lze však vidět už
v době nástupu Chruščova v SSSR.
Ale zpět k pražské MHD. „Je to zásadní otázka,
kterou se bude muset koalice zabývat. Já
principálně nejsem proti," uvedl o možnosti
privatizace autobusů MHD pražský primátor
Bohuslav Svoboda (ODS) pro Mladou frontu Dnes.
Proti není samozřejmě ani druhá politická strana
ovládající dnes hlavní město, TOP09. Náměstek
primátora Tomáš Hudeček, člen této strany, se
vyjádřil: „Soukromý vlastník hospodaří lépe a
s menšími náklady než město či stát." To je
obvyklý
argument
zastánců
tržního
soukromokapitalistického hospodářství. Jejich
tvrzení však nepotvrzují historické zkušenosti, kdy
zdaleka největšího ekonomického růstu dosáhlo
centrálně plánované hospodářství v SSSR i
dalších socialismus budujících státech,
s převažujícím všelidovým (státním) a družstevním
vlastnictvím, zatímco kapitalistický „volný trh“ se
potácel v tu samou dobu z krize do krize. Zatímco
československá ekonomika vzrostla v l. 1948 –
1989 za centrálně plánovitého hospodářství (při
vedoucí úloze komunistické strany) sedmkrát a
zadlužení státu bylo nepatrné a v rovnováze
s pohledávkami, 23 let restaurovaného kapitalismu
je obdobím neustálé všestranné devastace a
úpadku – v průmyslu, zemědělství a v neposlední
řadě i v dopravě. Státní dluh ČR dnes představuje
téměř 1,7 bilionu korun a narůstá závratnou
rychlostí (v r. 2011 o 155 miliard)!
Neprůhledné hospodaření a plýtvání prostředky
v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a.s. je realitou.
Otázkou však je, zda řešením je přenechání
dopravní obslužnosti soukromým dopravním
společnostem. Nebylo by užitečnější lépe
dohlédnout na hospodaření městského dopravního
podniku, zabránit jeho rozkrádání a snížit příjmy a
pochybné odměny vrcholových manažerů? Je
možné a únosné, aby podnik ve vlastnictví města
hospodařil hůře a s vyššími náklady než soukromý
podnikatel, na kterého zadavatel dopravní
obslužnosti, v tomto případě hl. m. Praha
prostřednictvím organizace Regionální organizátor
Pražské integrované dopravy (ROPID), nemá
žádný vliv kromě udělování dotací a pokut?
Po vzoru „západních demokracií“ byla v 90.
letech privatizována téměř veškerá silniční
doprava v ČR od nákladní přes autobusy po
taxislužbu, došlo už i na některé městské dopravní
podniky (např. Teplice) a byly vytvořeny podmínky
pro privatizaci železniční dopravy, přičemž
dnešním mocným zůstala kupodivu alespoň špetka
rozumu a nerozprodávají dopravní infrastrukturu
(tratě zůstávají státní). V DP hl. m. Prahy (DPP)
probíhá privatizace zatím vcelku nepozorovaně
cestou dodavatelského zajištění různých služeb
nesouvisejících přímo s dopravou (úklidu, ostrahy),
v další etapě mohou být odděleny a odprodány
dílny a nemovitosti (garážovat v pronájmu a
opravovat u cizích společností je dnes v dopravě
„in“), dalším hrozícím krokem je pak rozdělení
autobusové dopravy mezi soukromé dopravce (již
proběhly náznaky v podobě expanze dopravce
Hotliner v r. 2005 a náhlého vynoření se dopravce
About me v r. 2010). A koneckonců, když mohou
být na Západě v soukromých rukou i tramvaje i
metro, proč ne u nás...?
Rozdělení městské autobusové dopravy mezi
více soukromých dopravců by s sebou přineslo
nemalé potíže. Nemyslím si, že by zašlo až k
tarifní dezintegraci (že by v celé Praze neplatil
jeden typ jízdenky), ale způsobilo by vážné
problémy z hlediska řešení mimořádných situací.
Zatímco DPP nebo jiný velký dopravce má
nepřetržitě v provozu dispečink a k dispozici
náhradní vozy a řidiče, malý dopravce např.
s deseti autobusy si nemůže dovolit takový „luxus“
vydržovat. A tak bude-li mít jeho autobus poruchu,
nebude linka jezdit, dokud řidič nedojede jinými
spoji nebo nedojde pěšky do garáže pro náhradní
vozidlo (bude-li zde nějaké...). Udělá-li se řidiči
špatně nebo nepřijde do práce, malý dopravce
nebude mít náhradního řidiče k dispozici a linka
nepojede.
Je třeba vidět, že soukromí dopravci jsou sice
schopni jezdit za méně korun na kilometr než DPP,
ale je to za cenu výrazně nižších výdělků řidičů a
dalších provozních zaměstnanců (v tom ale jistě
DPP brzy najde zdroj inspirace), jejich horších
pracovních podmínek, omezené údržby či úklidu
vozidel a v neposlední řadě s minimálními
kapacitami pro řešení mimořádných situací.
Úvahy o rozdělení pražské městské autobusové
dopravy mezi „volně si konkurující“ soukromé
dopravce (skutečná konkurence je leda v tom, kdo
z majitelů nebo řídících manažerů má více
známých mezi vlivnými politiky) jsou už druhým
plánem hrozícím destabilizací veřejné hromadné
dopravy v Praze a okolí v poslední době.
Předchozím bylo připravované ukončení smluv
současným dopravcům ze strany Středočeského
kraje a plán na „výběrové řízení“ na dopravce
z iniciativy Davida Ratha, hrozícího likvidací
Pražské integrované dopravy, systému složitě se
utvářejícího už dvacet let. Hejtman Středočeského
kraje David Rath (ČSSD) si ve svých „úsporných
plánech“ ve veřejné dopravě nijak nezadal se
svým předchůdcem Petrem Bendlem (ODS).
Vzhledem k reformistické politice ČSSD nelze
očekávat, že kdyby nějakým zázrakem stanula
v čele Prahy, jednala by ve prospěch Dopravního
podniku, jeho řadových zaměstnanců a pražských
cestujících...
Dle mého názoru by výkony MHD v Praze měl
zajišťovat v maximální míře městem vlastněný
dopravní podnik, zatímco soukromí dopravci by se
měli v Pražské integrované dopravě soustředit na
příměstskou dopravu, na niž dnes DPP ani nemá
vhodná vozidla. Lidově, nikoli protilidově
orientované vlády a zastupitelé by měli usilovat o
zvýšení státního podílu ve veřejné dopravě,
zvláště na dotovaných spojích (proč dotovat cizí,
když mohou dotovat „vlastní“). V socialistickém
státě musí samozřejmě být veškerá veřejná
doprava ve státních rukou – to je požadavek
známý už z Manifestu komunistické strany Karla
Marxe a Bedřicha Engelse. Bohužel, současný
politický vývoj v ČR směřuje zcela opačným
směrem. A nejen v dopravě...
Ladislav Bystrý
Svobodné Bělorusko chrání svou nezávislost
Svaz
mladých
komunistů Českoslo-
venska (SMKČ) pod-
poruje lid Běloruska a
jeho
prezidenta
Alexandra Lukašenka
v boji proti imperialismu a snahám o zničení
suverenity své vlasti.
Svobodné Bělorusko, které si chrání svoji
nezávislost, čelí v současnosti tlaku neokolo-
nialismu ze strany EU. Spolek EU, integrující
národy a rozdílné ekonomiky, založený na
kapitalistických a navzájem si konkurujících
základnách, se hroutí a snaží se stáhnout s sebou
i nezávislé Bělorusko. EU svými sankcemi
poškozuje tamější svobodný rozvoj a ekonomiku
Běloruska, a to vše v zájmu likvidace práv a
osobního rozvoje běloruského obyvatelstva.
Mladí komunisté odmítají lži kapitalistické
propagandy o tom, že Bělorusko je zaostalou
zemí, kde jsou pošlapávána lidská práva. Naopak,
veškerá démonizace Běloruska je médii určena
k zakrytí vlastních nedostatků sebedestruktivního
kapitalistického systému. Bělorusko může být na
politiku svého prezidenta hrdé, protože je to
politika, která odpovídá vůli běloruského lidu.
Dalibor Špidla
Mladí nám vadí!
V nedávné době jsem se dočetl o pokusu
vyloučit mladé soudruhy hlásící se k marxismu-
leninismu, vedoucí představitele slovenského
Socialistického zväzu mladých (SZM) Stanislava
Pirošíka a Miroslava Pomajdíka, z Komunistické
strany Slovenska (KSS). Prý stranu poškozují tím,
že řeší vnitrostranické záležitosti na veřejnosti,
totiž, že ji otevřeně kritizují. Zdá se, že si vůdci
KSS berou příklad ze své „větší sestry“, české
KSČM. Zde totiž probíhá kampaň proti mladým
zastáncům marxismu-leninismu (resp. proti všem
jeho zastáncům, ale proti mladým zvláště, protože
jsou poměrně aktivní a viditelní) už několik let a
neustále se zostřuje. Nejpozději po květnovém
VIII. sjezdu této strany se stala zřejmě generální
linií.
Pozastavuji se nad tím, co je protistranického
na otevřené kritice. Snadno se hovoří o
„vytahování vnitrostranických záležitostí na
veřejnost“, ale zůstává otázkou, jak je možno
kritizovat negativa vnitrostranicky, když na řadu
schůzí a jednání není dotyčnému kritikovi prostě
umožněn přístup nebo uděleno slovo a stranický
tisk prakticky neexistuje nebo nekriticky přebírá linii
„neomylného vedení“ (v KSČM Filipova, v KSS
Hrdličkova). Ještě více se však pozastavuji nad
tím, že si vedení KSS ani po svém katastrofálním
pádu na samé dno slovenské politické scény
neváží těch několika málo mladých lidí, kteří se k
této zkrachovalé straně hlásí, a namísto aby se
snažilo získat a udržet každého, kdo se pokouší
obnovit důvěru slovenských voličů v komunistickou
stranu, odmítá nabídky na svou záchranu, posílá
zachránce k čertu a volí dobrovolnou smrt
utonutím v politické žumpě. Připomíná mi to vtip,
který svého času koloval o militantně bigotním
českém politikovi, „křesťanském demokratovi“
Cyrilu Svobodovi. Ten prý jednoho dne spadne do
bažiny a začne se v ní topit. Poblíž bažiny vede
cesta, jedou po ní hasiči a přispěchají, že ho
vytáhnou. „Ne, mě zachrání Bůh!“, hrdě odmítne
Svoboda. Hasiči jedou kolem a nabízejí pomoc
ještě dvakrát a vždy se setkají se stejným
odmítnutím. Svoboda v bahně zahyne. Přijde do
nebe a vyčítá Pánubohu, že mu nepomohl a
nechal ho utopit. Pánbůh odpoví udiveně: „A kdo
myslíš, že Ti tam třikrát posílal ty hasiče...?“
V parlamentních volbách v r. 2002 získala KSS
6,32% hlasů a 11
mandátů v Národní
radě. Po deseti letech,
v r. 2012, toliko 0,72%
a
žádný
mandát.
Podotýkám, že KSS nevytlačil z politické scény její
přílišný radikalismus, nýbrž její oportunismus,
pasivita a nedostatečné odlišení se od sociální
demokracie. Přestože už dnes KSS nemá na
slovenskou společnost prakticky žádný vliv, je
zmítána vnitřními spory a snahou svého vedení o
upevnění jeho likvidátorské linie. Jako by ještě toto
vedení mělo co ztratit...
Nevím, zda v KSS zůstane u výhružek nebo
budou skutečně soudruzi Pirošík a Pomajdík,
případně další zastávající jejich „protistranické“
stanovisko, vyloučeni. Pokud se tak ale stane, oni
tím nic neztratí. Uškodí si tím jen KSS. Pro
soudruhy ze SZM bude platit Dykovo: „Opustíš-li
mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“
Pakliže má mít KSS budoucnost, nesmí hledat
inspiraci u KSČM, nýbrž v dějinách revolučního
hnutí, zvláště před likvidátorským XX. sjezdem
KSSS a následnými událostmi, které byly
předzvěstí kontrarevoluce. Mám ale obavu, že
současný předseda KSS spojuje takové velikány
dějin slovenského komunistického hnutí jako
Šmidkeho, Osohu, Širokého, Majora, Čulena,
Strechaje, Biľaka či Husáka především se svým
oblíbeným slovem „deformácie“...
Někdy mám spíše pocit, že KSS je svým
rozkladem a pádem vzorem pro velkou část vedení
KSČM. To ukáže budoucnost. Vysoké
pravděpodobnosti takového vývoje napovídá
praxe, kdy např. v šestitisícovém městě je
dvacetičlenná základní organizace KSČM a v ní
jen dva členové strany ve věku pod 60 let, které
oba předseda této organizace doslova vyštve za
projevování vlastních názorů, na což nebyl po léta
zvyklý, a většina okresního výboru tento přístup
schvaluje buď otevřeně nebo mlčením
znamenajícím souhlas. Poté, co se okresní
rozhodčí komise jednoho „adepta na vyloučení“
nesměle zastane, okresní výbor žádá alespoň
zbavit ho veškerých funkcí... Přijetí nové
zájemkyně o členství, dlouholeté sympatizantky
strany, tento předseda arogantně odmítne.
Organizace je přitom tak přestárlá, že v nejbližší
době doslova vymře. Nevadí, hlavně že předseda
nebude mít až do smrti žádnou opozici. Do konce
volebního období se bude nerušeně bratříčkovat
se svými kolegy ze zastupitelstva z „bratrských“
stran typu ODS a TOP09. Příště už sice KSČM
kandidátku sestaví těžko, ale co je mu koneckonců
do toho, je už v důchodu...
Takovou byrokracií a nenávistí k mládeži,
povětšinou nezkaženou stranickými intrikami a
kritickou k nim, je KSČM doslova prosycena.
S KSS je v tom zjevně zajedno. Proto se vůdci
KSČM a KSS mohou chytit za ruce a pod
praporem zrady se společně utopit v bahně
oportunismu. Ale marxisty-leninovce ať netahají s
sebou, to ať je raději vyloučí! Váhajícím a
nerozhodným, bláhovým zastáncům „smíru“ mezi
nesmiřitelným, to snad otevře oči.
Ale proč být tak kritický? Každý mladý přece
stranické byrokracii nevadí, že, Zdeňku Milato...?
Josef Rázný
Mladá generace a politika
Delší dobu si nejen já, ale i řada dalších lidí
klade otázku, proč smutné a unavené tváře našich
reprezentantů nenahradí někdo mladší a proč ti
protlačovaní náhradníci jsou tváře ještě smutnější
s ještě menšími možnostmi cokoliv nabídnout.
Je snad naše mladá generace tak bezcenná,
aby politickou „aktivitu“ plodili jen ti, kteří umí
mlčet, nafukovat balónky, nasadit thymolinový
úsměv nebo být pouze dětmi svých rodičů?
Dokázali jsme, že se nebojíme mluvit otevřeně, že
nejsme jako ti, kteří se pouze stylizují do role
opozice, aby vymámili z města kšefty, které dovolí
jejich „svobodnému“ podnikání přežít. Těchto
starých, značně tragických tváří bylo již dost.
Trapností se předháněli, kdo bude mluvit
„upřímněji“ a zároveň zasazovali „stromy
spolupráce“ s takovými, kteří byli nositeli vpravdě
dekadentních hodnot. Jeden jako druhý byli sobě
rovni, protože nebyli nic jiného než vyžírkové.
Taková přetvářka spolu s podobně loutkovou
„levicovou“ aktivitou u párku s hořčicí možná
vstoupí do černé knihy města, rozhodně to však
nebude hodnota, o kterou by se dalo opřít.
Tito lidé, kteří se nechají z vlastní
zakomplexovanosti či samolibosti vychvalovat
alkoholiky a gamblery, jsou odstrašujícím
příkladem toho, kam až je člověk ochoten klesnout
pro přilepšení rodinné pokladny, pro snahu, aby se
z nuly stala jednička. Jsou příkladem tragédie, jak
asi málo Prostějovu stačí. Stačí nám však politická
scéna, která se podobá odvaru Divadla Spejbla a
Hurvínka, jejíž největšími výplody jsou věty typu
„Náš investor není žádný prosťáček“ nebo
ztraceným notebookem nahrazeným tisícikorunou?
Nestačí! Mladá generace nejsou pouze poslušní
primitivové nebo omezení maloměšťáčtí sobci,
kteří se na kandidátkách dostávají na více či méně
volitelná místa, dle úrovně jejich poslušnosti či
původu. Naopak, našim cílem nemohou být jen
podržtašky, poskoci nebo sociálně izolované
existence, ale mladá aktivní, společnosti
prospěšná a sebevzdělávající se generace, která
dovede riskovat proto,
ab y
pros adi la
své
moderní vize. A moderní
znamená ty, které něco
skutečně řeší, nikoli
ty ,které končí polepeným
autem, zprivatizovaným
majetkem, úsměvy či
sezením v dozorčích
radách. Přiznejme si – to
by bylo velmi málo, i když
to dnes vypadá jako
dostačující.
Vám ale stačí upocení kariéristé? Máme snad
na víc. Ne jen na to, abychom každé 4 roky hodili
nebo nehodili lístek velikosti A5 truchlivým
kandidátkám s nelítostným věkovým průměrem a
otřesným nedostatkem programu, odvahy a
především charakteru. Za rok jsme viděli mnohé.
Pomluvy, lži, zastrašování, podvody, ale také
výsledky - paradoxně těch, kteří za ně nemají ani
korunu. Všem uvažujícím lidem je naprosto jasné,
že politický život potřebuje omladit, potřebuje být
kvalitnější, odvážnější. My jsme se nebáli riskovat,
stejně jako jsme unesli tíhu vlastních výsledků,
vlastní práce. Dokázali jsme otevřeně říct
nepříjemné věci proto, aby pravda konečně
zazněla. V tom jsme se odlišili. Víme ale - na rozdíl
od politických stran - že vítězstvím je celkové
zvýšení občanské aktivity mladé generace a její
zkvalitnění. S málem nabízeného nevystačíme,
jako jsme nevystačili s tím, co už zde dávno hnije.
Mladá generace není výlučná, je ale nejmladší,
s nejvyšší energií, nezkažená pozůstatky
povrchního vidění nebo maloměšťáckých názorů či
primitivního hokynářského „světonázoru“ těch
předchozích. Potřebujeme ji jako sůl, ale takovou,
která nebude alibisticky pasivní, která přijme pouze
hodnoty zdravé, vhodné pro budoucnost, která
bude odvážná a která se nenechá nikým a ničím
zastavit.
Martin Peč
Perestrojková manifestace
imaginárních úspěchů "moderní levice"
Nebylo mnoho času
se vyjádřit k pro-
běhlému sjezdu. O to
více však byla tato
prodleva výhodnější,
protože v mezičase, než dopadly mé prsty na
klávesnici, přišla mnohá vyjádření. Byla rozhodně
inspirující. Ale jaká tedy ještě? Vyjádření
dokumentující mentální stav některých věčně
mladých, kteří si nevšimli, že země je kulatá a že
svět nekončí za předsednickým stolem privátního
okresního Titanicu, ale že problémy společnosti
více odpovídají Marxovým myšlenkám, nežli
nabídce v libereckém bufetu. Profesionálním
podržtaškám toto vadit nemusí. Prosím. Je to jejich
věc. Koneckonců, koho chleba... Tedy jak jsme se
dočetli: Dělná atmosféra, pracovní setkání,
blabla..., využiji místo obvyklého atp.
Projevy jsme my, které schvátila buď chřipka,
nebo dekadence a obliba politického nevkusu,
zahlédli naživo na ČT24 či bez zvuku na partajním
webu. Vagón žvástů, pomyslel jsem si. Poznámka
našeho redaktora o Olšanských hřbitovech byla
nepřesná v tom smyslu, že už sem mohl směřovat
sjezd letošní, byť bychom přišli o paradox sledovat
nejpopulárnějšího "levicového" dlužníka M.
Ransdorfa v největší budově určené pro nudisty v
ČR.
Opravdový vzorek strany, jež se pyšní věkovým
průměrem členstva necelých 72 let, tj. obdobou
Kremelské zdi, se odrazil v delegátech - víceméně
poslušných placených funkcionářích. Tak často
jmenované armády mladých jsem si nějak nevšiml.
Asi to byli ti synové a vnuci, kteří slaví politické
úspěchy v ODS, TOP 09, Zemanovcích a dalších.
Některá jména jsem poznal i z osobní zkušenosti,
o některých právem padlo, že za svůj život se bez
funkce nešli ani vymočit.
Nečekal jsem proto žádné zázraky, spíše o lejnu
pojaté diskuze, jak by měl lépe zahrát orchestr
Titanicu nebo jak to bylo se zdravotním pojištěním
v Pompejích. Marně jsem očekával cosi o
pracujících, nezaměstnaných, aspoň jejich
zevrubný popis, něco k anatomii. Těžko - když je
většina delegátů neviděla. Koneckonců třídy
neexistují. A proč to nevěřit lidem, kteří se
v politice klobásového stylu pohybují již nějaké
desetiletí?
Prosím, jejich sjezd, jejich věc, hlavně že byly
chlebíčky. Tato perestrojková manifestace
imaginárních úspěchů "moderní levice" věkového
průměru 65 let byla narušena několika kupodivu
komunistickými příspěvky lidí, kteří asi z vlastní
naivity četli více teorie a jejich praxe nespočívala
pouze v servilitě k jakémukoliv vedení. Jaké štěstí
pro nynější režim, že jich bylo tak málo. A jaké
štěstí, že jejich slova byla přerušena šustěním
pytlíků v rukou celostátní reprezentace buranů,
hulvátů a primitivů různých odstínů. Naštěstí pro
ně, vše probíhalo předvídatelně. Ale abych nebyl
jen kritický - odehrálo se i několik milých
infantilností: kromě roztomilého spícího Tizianova
andílka Míly a znuvuzvoleného Médi Bédi se jistě
můžeme těšit, že příští sjezd doplní k Vojtěchu
Filipovi i protagonisty filmů Pojďte pane, budeme si
hrát – a tak se dočkáme vpravdě bratří Marxových.
Sjezd byl ukázkou omlazení, i když se ne vždy
zadařilo. Po nepodařeném melíru, módním hitu
české vesnice roku 1997, v boji konečně zvítězil
magnet na mladou generaci – tj. účes zepředu na
Hasselhoffa, zezadu na Jágra. Zvláštní postup.
Proti gustu žádný dišputát.
Ve zkratce ke sjezdu a jeho výsledkům: Ovce
se přihlásily samy na porážku, dobře jim tak. A tak
se tu sešli kluci z dozorčích rad, co spolu chodí, od
hracích automatů, exekucí, daňových průserů,
dobře rozjetého podnikání či trestních řízení a
odhajlovali, že strana dojde tam, kam právem patří
- do stavu nejhlubšího pohrdání. S Vojtou Filipem
a MUDr. Bartákem na věčné časy a nikdy jinak,
Zdeňku! Ty však měl bys dopříště jak dirigent řídit
a sám se s typickým úsměvem barvotiskového
svazáka - koneckonců sám sebe sebekriticky
nazývajícího duševně chorým stalinistou - aktivně
účastnit vzájemného vylízání prdelí pod
předsedovou fotkou á la Medvídek Pú - jsi přeci
moderní komanč. A pak budeš moci zase napsat:
Mně se náhodou sjezd líbil.
Martin Peč
Co vlastně pohledávám v KSČM?
Po zveřejnění mého
projevu
na
okresní
konferenci OV KSČM Praha
– východ a odpovědí na
otázky
šéfredaktora
Zpravodaje OV KSČM
Praha – východ jsem byl
některými soudružkami a
soudruhy označen za
nepřítele strany (div ne, že
také lidu), za člověka
jednajícího protistranicky, nesoudružsky,
oportunisticky a kariéristicky a byla mi dokonce
pokládána otázka, co vlastně v KSČM
pohledávám. Svým jednáním, svými projevy a
statěmi prý stranu poškozuji.
S takovými obviněními nesouhlasím. KSČM
poškozuje chybná politická praxe (a samozřejmě
chybná teorie, od níž se tato praxe odráží), nikoli
její otevřená kritika. Tato není ničím
protistranickým, nýbrž jejím prostřednictvím
členové strany naplňují, nebo měli by naplňovat,
svá práva a povinnosti uložené jim stanovami.
Nikoho neurážím bezdůvodnými, nepodloženými
obviněními. Nejedná se o žádné osobní útoky, jak
se mi někteří snaží podsouvat – s velkou většinou
vedoucích představitelů KSČM jsem nikdy ani
nehovořil, natož abych k nim mohl mít osobní
vztah. Nikdy jsem se nesnižoval k používání
vulgarismů, k označování svých oponentů za
různé stavy duševních poruch nebo prostě ke
konstatování, že někdo z nich je duševně chorý,
jak se nedávno vyjádřil předseda Komise mládeže
při ÚV KSČM Zdeněk Milata o členech Svazu
mladých komunistů Československa (SMKČ),
k nimž paradoxně sám patří.
Nevidím ve svém jednání nic oportunistického.
Oportunism us znam ená bezcharakterní
přizp ůsobo ván í
se
situaci, pro daného
oportunistu momentálně
výhodné. V KSČM za
kritiku rozhodně získat
žádné výhody nelze a
udělat kariéru už vůbec
ne. Pokud bych byl v
této straně z pohnutek
kariéristických,
řídil
bych
se
známými
příslovími o držení huby
a kroku a o zpívání
písně toho, koho chleba
jíme (mě KSČM neživí,
ale možná by mohla
kdybych byl správně a nekriticky „moderně
levicový“), jak to vidíme na celé řadě stranických
činitelů, bohužel i z řad mladé generace.
Co vlastně pohledávám v KSČM? Také se tak
někdy táži, po všech těch nepřeberných útocích od
zastánců falešné, formální „nerozborné monolitické
jednoty“. V situaci, kdy tato strana většinu
mladých, kteří do ní vstoupili, buď svou atmosférou
odradila, přizpůsobila výše uvedeným příslovím
nebo jim dokonce pod falešnými záminkami
ukončila, resp. pozastavila členství, případně
podnikla pokusy o to. Ke komunistickému hnutí
jsem se dostal na základě četby klasiků marxismu-
leninismu a v době, kdy jsem do ní před pěti lety
vstupoval, domníval jsem se, že tato strana usiluje
o uvedení jejich učení do praxe. Později jsem
pochopil, že velká část vedoucích představitelů už
se k marxismu nehlásí ani slovy, natož činy. Ale
přes všechnu svou kritičnost k situaci KSČM se
domnívám, že pořád ještě neplatí, že být
komunistou je neslučitelné se členstvím v KSČM, a
– možná bláhově – usiluji o zachování a
prohloubení alespoň těch zbytků komunistické
identity, jež této straně ještě zbyly.
Vycházím z reality, že revoluční marxisticko-
leninská komunistická strana v současné ČR
neexistuje a organizované síly pro její obnovu, ať
už na půdě KSČM nebo mimo ni, také ne. V této
situaci nemíním vystoupit z KSČM a posílit tím
pozice těch, kdož otevřeně vyslovují přání, aby
jejich kritici odešli.
Je mi také předhazováno (a ostatně všem
členům KSČM ze SMKČ), abych přestoupil do
Komunistické strany Československa vedené s.
Miroslavem Štěpánem. Musím však konstatovat,
že nesouhlasím s postoji generálního tajemníka
této strany, prohlašujícího, že byl po r. 1989
vězněn oprávněně a hlásícího se k takzvanému
tržnímu socialismu čínského typu, což činí shodně
např. se svým formálním sokem V. Filipem.
Obávám se, že současná KSČ je, bohužel, stranou
jednoho muže, od něhož jsem nezaznamenal
žádné snahy o překonání donebevolající pasivity
„jeho“ strany.
Potlačení vnitrostranické diskuze, ztotožňování
kritiků s nepřáteli a měření politické uvědomělosti
dle pochlebování momentálním vedoucím
představitelům považuji za jednu ze základních
vnitřních příčin degenerace a povětšinou i
následného pádu socialismu ve všech zemích, kde
byl budován. Skutečně chceme v této historicky
prověřené cestě do hrobu pokračovat?
Lukáš Vrobel
Rozhovor soudruha Petra Kračmara se členem
KKE s. Alexandrem Spanogiannem
Vzhledem
k
současné
politické
a
společenské
situaci v Řecku,
kde
se
kapi-
talistický režim již
rozpadá v sa-
mých základech,
jsem se rozhodl využít příjemné příležitosti, udělat
rozhovor se členem Komunistické strany Řecka
(KKE) Alexandrem Spanogiannem,, který Českou
republiku navštěvuje a nyní zde tráví několik
letních týdnů. Rozhovor jsem uskutečnil dne 17. 7.
2012.
Petr Kračmar: Jak dlouho jsi členem KKE a
jaké posty v ní zastáváš?
Alex: Od 16 let jsem působil v KNE, což je
organizace mladých komunistů v Řecku. Byl jsem
aktivním členem i v době, kdy bylo komunistické
hnutí v Řecku zakázáno. Do KKE, tedy do
Komunistické strany Řecka, jsem vstoupil teprve
před rokem a jsem řadovým členem.
Petr Kračmar: Jaký máš názor na výsledky
nejnovějších parlamentních voleb v Řecku?
Alex: Hlavní příčinou nepříznivého volebního
výsledku KKE byly falešné sliby SYRIZY, která
svým sociálně demokratickým programem klame
řecké pracující. Díky tomu ubrala mnoho hlasů
KKE. Program SYRIZY však v podstatě znamená
jen ústupky kapitalismu, SYRIZA nepřináší žádné
řešení a svržení kapitalismu není jejím cílem. S tím
KKE nemůže souhlasit, nám jde o revoluci a o
svržení kapitalismu. S výsledkem voleb nemůžu
být spokojen, ale myslím si, že mohly dopadnout i
hůře, že KKE mohla vzhledem k tomu, kolik
pracujících SYRIZA klame, získat i méně hlasů.
Petr Kračmar: Souhlasíš se současnou
politikou KKE? Jaké má KKE klady a jaké
zápory?
Alex: Souhlasím, ale nemůžu jí tak podobně
rozebírat. Neúčastním se konferencí a schůzí,
které se zabývají politikou naší strany, takže o
některých věcech mám i málo informací. Ale se
základní podobou naší politiky souhlasím.
Petr Kračmar: Co bys vzkázal lidem, kteří
KKE považují za revizionistickou stranu?
Alex: Vzkázal bych jim, že na rozdíl od nich, co
o nás tvrdí, že jsme revizionisté, tak my působíme
mezi pracujícími. Víme, že skutečná komunistická
strana musí mít vliv mezi pracujícími, musí jim
ukázat, že ona bojuje za její zájmy a že je vůdkyní
jejich tříd. Jsme v neustálém kontaktu s pra-
cujícími.
Petr Kračmar: Je velmi smutné, že v řeckém
parlamentu sedí poslanci neonacistické strany
Zlatý úsvit. Co bys mohl říct o této straně?
Proč si myslíš, že se strana do parlamentu
dostala a jak proti neonacismu KKE v Řecku
bojuje?
Alex: Ta strana je samozřejmě čistě fašistická.
Její politika je namířená proti jakýmkoliv cizincům,
přistěhovalcům. Členové této strany jsou většinou
mladí lidé, které přitahuje násilí a „jednoduché
řešení“, které fašismus nabízí. Neonacisté staví
přistěhovalce do pozice viníků za jakékoliv
společenské a ekonomické problémy v Řecku.
Dochází to až tak daleko, že neonacisté se nebojí
použít proti přistěhovalcům i násilí. Bitky a násilí v
ulicích nejsou výjimkou, tyto praktiky Zlatého úsvitu
mají blízko k mafiánským praktikám. Chování
řeckých neonacistů bych asi přirovnal k německým
neonacistům, kde je situace podobně vyhraněná.
Hlavní důvody, proč se strana Zlatý úsvit
dostala do parlamentu, jsou ty, že kapitalismus
tuto fašistickou stranu podporuje, dává jí prostor k
tomu, aby ovlivňovala myšlení řeckých pracujících.
Ale některé lidi přitahuje právě násilí neonacistů a
jejich sliby o likvidaci systému a jeho příslušníků.
Zkrátka jednoduché řešení, které ve skutečnosti
však řešením není.
KKE proti fašismu bojuje demonstracemi,
chodíme mezi pracující a vysvětlujeme jim, že
hlavní příčinou všeho zla v Řecku je kapitalismus,
vysvětlujeme jim, že fašismus není žádné řešení.
Nebojíme se jít ani mezi samotné neonacisty a
diskutovat s nimi. Většinou je to ztracené, ale i tak
se snažíme je přesvědčit. I tím neonacistům
ubíráme hlasy a hlavně členy.
Petr Kračmar: Co bys mohl říct o historii
Řecka, především o občanské válce v Řecku v
40. letech minulého století?
Alex: Nedokážu to asi úplně přesně hodnotit,
protože jsem v té době nežil. Ale řecká občanská
válka rozhodně byla strašnou událostí v našich
národních dějinách. Ta doba tehdy byla špatná.
Hlavně považuji za špatné, když je taková surová
válka v jednom státě, mezi občany jednoho státu a
mezi samotnými pracujícími. Výsledek občanské
války poznamenalo to, že Američané podporovali
v Řecku kapitalistický režim.
Petr Kračmar: Jaký je postoj řeckých
pracujících ke komunistickém hnutí, ke komu-
nistické
ideologii,
ke
komunistickým
symbolům?
Alex: Dá se říct, že v Řecku jsou pracující
víceméně třídně uvědomělí, nebo si alespoň
uvědomují, že KKE není strana zla, že prosazuje
zájmy pracujících tříd. Znají význam pojmů, jako
demokracie, kapitalismus či komunismus.
Nemáme problém vyjít s vlajkami se srpem a
kladivem na demonstrace.
Petr Kračmar: Jaký má KKE názor na J. V.
Stalina?
Alex: Náš názor na J. V. Stalina je velmi kladný.
Považujeme ho za velikého hrdinu a za velkého
vůdce Sovětského svazu. Hlavně si uvědomujeme,
že on byl vždy pracujícím člověkem, vzešel ze
třídy pracujících. Byl věrný své mateřské třídě.
Naopak, sociálně demokratická SYRIZA je
antistalinistická a její názor na J. V. Stalina je velmi
záporný.
Petr Kračmar: Jaký je tvůj vztah k zemím
bývalého Československa, jak vnímáš české
pracující a jaký máš názor na naši historii?
Alex: Můj vztah k zemím bývalého
Československa je kladný, mám Českou republiku
rád. Historii neznám tolik, abych ji mohl hodnotit.
Lidé jsou zde milí, ale řekl bych, že se hodně bojí,
že jsou k společenským a politickým událostem
chladní a bojí se jít třeba i na demonstrace.
Petr Kračmar: Jaký máš názor na dvě
„komunistické strany“ v ČR, na KSČM a KSČ?
Alex: Není dobré, když je více komunistických
stran, které jsou odloučené. Komunistické strany
by spolu měly spolupracovat a měly by se
sjednotit. Ale vím, že KSČM je v podstatě
revizionistickou stranou a i když by měla existovat
jednotná, silná komunistická strana, neměl by v ní
existovat žádný revizionismus. A to by v tomto
případě asi existoval.
Petr Kračmar: Jaký je tvůj postoj ke Svazu
mladých komunistů Československa?
Alex: Kladný, vaše organizace pracuje dobře.
Pracujete víc, než KSČM a KSČ, jste více mezi
lidmi, děláte veřejné akce a demonstrace. Jste
v kontaktu s pracujícími, to je velice důležité.
Petr Kračmar: Co bys vzkázal českým
pracujícím,
kteří
jsou
zmanipulování
antikomunistickou propagandou v naší zemi a
považují komunistické myšlenky za zlo?
Alex: Jak jsem již uvedl, čeští pracující se
velmi bojí, nezajímají se o politickou situaci v zemi.
Vzkázal bych jim, aby se přestali bát, aby vyšli do
ulic a ukázali, že s kapitalismem nesouhlasí. U nás
v Řecku jsou lidé odvážnější, i když je pravdou, že
u nás je nižší životní úroveň pracujících.
Chtěl bych ještě jednou poděkovat soudruhu
Alexovi za jeho ochotu a za zajímavý rozhovor.
Dále bych chtěl ještě poděkovat členu ÚV KSČ
a lídrovi kandidátky KSČ v Jihomoravském
kraji do nadcházejících krajských voleb
soudruhu Vojtěchu Mišičákovi, který mi
pomohl rozhovor se soudruhem Alexem
zprostředkovat.
Petr Kračmar
Soudruh Miloš Jakeš slaví 90. narozeniny
Dne 12. srpna 2012 oslavil
90. narozeniny soudruh Miloš
Jakeš, československý komu-
nistický politik a stranický
činitel. Svého životního jubilea
se dožívá v úctyhodné
zdravotní svěžesti jako aktivní
účastník komunistického hnutí.
Miloš Jakeš se narodil 12.
srpna 1922 v osadě České
Chalupy, součásti obce Nová
Ves v Pošumaví. Jeho otec byl
truhlářem, matka v domác-
nosti. Na studium, k němuž byl Miloš Jakeš pro
výborný prospěch na měšťanské škole doporučen,
ani na vyučení řemeslu neměli rodiče peníze. Ve
svých patnácti letech proto M. Jakeš nastoupil do
Baťovy školy práce do Zlína. V r. 1941 mu zemřela
matka, otci byl poté pro jeho protifašistické
smýšlení zabaven majetek a se dvěma dětmi byl
vystěhován do polorozpadlé chaloupky a pracoval
na pile.
Ve Zlíně pracoval M. Jakeš u Bati v gumárně,
jako elektrikář v různých oborech a v konstrukci a
vystudoval zde vyšší průmyslovou školu, kterou
zakončil v r. 1944 maturitou s vyznamenáním. V r.
1944 se také oženil. Po osvobození v r. 1945
vstoupil stejně jako řada jeho spolupracovníků do
KSČ a začal pracovat ve Svazu české mládeže,
v němž byl zvolen do okresního výboru jako ideový
referent. V SČM a později ČSM (Českoslo-
venském svazu mládeže) působil až do r. 1955,
kdy odešel studovat na Vysokou stranickou školu
v Moskvě. Od r. 1946 byl členem ÚV ČSM a od
1950 jeho předsednictva a v l. 1952-55
tajemníkem ÚV pro ideologii, kulturu a
mezinárodní vztahy. Do r. 1952 byl dobrovolným
funkcionářem vykonávajícím svou činnost v ČSM
bezplatně. V r. 1953 M. Jakeš jako funkcionář
ČSM poprvé navštívil Sovětský svaz a Čínskou
lidovou republiku, kde se konalo zasedání Světové
federace demokratické mládeže.
V KSČ byl M. Jakeš od r. 1945 předsedou
základní organizace na pracovišti a poté
předsedou celozávodního výboru KSČ
elektrooddělení Baťa, současně členem OV KSČ a
od 1947 i členem předsednictva KV KSČ. V r.
1948 byl jmenován členem rady okresního
národního výboru - referentem práce a sociálních
věcí. Poté vykonával funkci člena rady Městského
národního výboru v Gottwaldově (nový název Zlína
od r. 1949). V r. 1949 absolvoval čtyřměsíční kurz
ve stranické škole v Praze a 1950 byl zvolen
předsedou Jednotného národního výboru (orgánu
slučujícího činnost MNV a ONV) v Gottwaldově a
uvolněn pro tuto činnost, kterou vykonával po dva
roky. Do té doby všechny funkce vykonával při
zaměstnání.
Od r. 1952 zastával M. Jakeš funkci tajemníka
ÚV ČSM a za tím účelem odešel do Prahy.
V srpnu 1955 odjel na tříleté studium na Vysoké
stranické škole v Moskvě při ÚV KSSS, pročež
přerušil dálkové studium na elektrotechnické
fakultě ČVUT v Praze. Po ukončení studia
v Moskvě byl v srpnu 1958 zařazen jako pracovník
aparátu ÚV KSČ do oddělení paliv a energetiky, o
rok později přešel jako referent do oddělení
státních orgánů, odboru národních výborů, později
byl vedoucím tohoto odboru. Po zřízení Vládní
komise pro národní výbory byl vybrán do funkce
tajemníka této komise a stanul v čele Úřadu pro
národní výbory. Po zatčení ministra vnitra Rudolfa
Baráka byla komise zrušena a M. Jakeš se stal I.
náměstkem vedoucího Správy pro rozvoj místního
hospodářství. V l. 1965-68 byl náměstkem ministra
vnitra pro civilně správní úsek. 25. března 1968 byl
zvolen předsedou Ústřední kontrolní a revizní
komise (ÚKRK) KSČ.
M. Jakeš se účastnil jednání československé
delegace se sovětským vedením v Moskvě 24.-25.
8. 1968 po intervenci vojsk pěti států Varšavské
smlouvy v ČSSR. Jako předseda ÚKRK KSČ
realizoval usnesení lednového pléna ÚV KSČ z r.
1970 o provedení výměny legitimací, spojeného
s pohovory s každým členem strany. V l. 1976 -
1989 byl M. Jakeš poslancem Sněmovny lidu
Federálního shromáždění ČSSR, 1981 - 1989
členem jeho předsednictva. V r. 1977 byl po
odchodu z funkce předsedy ÚKRK KSČ kooptován
za člena ÚV KSČ a zvolen kandidátem
předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ pro oblast
zemědělství, potravinářský průmysl, lesní a vodní
hospodářství. V této funkci působil do XVI. sjezdu
strany v r. 1981, kdy byl pověřen řízením stranické
práce v ekonomické oblasti a stal se členem
předsednictva ÚV KSČ. V 70. a 80. letech také
zastupoval KSČ na sjezdech zahraničních
komunistických stran.
Od 17. prosince 1987 zastával Miloš Jakeš
funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Byl
zastáncem politiky přestavby, která neměla
připustit restauraci kapitalismu, znamenala však
ústupky kapitalistickému způsobu hospodaření.
Destabilizace v SSSR umožnila imperialismu
za podpory domácí reakce provést kontrarevoluční
převraty ve všech zemích Varšavské smlouvy, což
na přelomu 80. a 90. let způsobilo pád světové
socialistické soustavy a zásadní zpomalení
světového revolučního procesu. 24. 11. 1989
odstoupilo celé předsednictvo ÚV KSČ a
generálním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen
dosavadní předseda Výboru pro stranickou práci v
českých zemích Karel Urbánek. 29. 11. přijalo
Federální shromáždění na návrh KSČ Ústavní
zákon o vypuštění vedoucí úlohy KSČ a marxismu-
leninismu jako státní ideologie z Ústavy. 7. 12.
vylučuje předsednictvo ÚV KSČ ze strany
bývalého generálního tajemníka Miloše Jakeše a
bývalého vedoucího tajemníka Městského výboru
KSČ v Praze Miroslava Štěpána. 10. 12. abdikuje
prezident ČSSR Gustáv Husák. 12. 12. je M.
Jakeš donucen k rezignaci na funkci poslance.
Miloš Jakeš zůstal i po svém vyloučení z KSČ
politicky aktivní a nadále obhajuje myšlenky
socialismu. Je kritický k reformistickému vedení
KSČM a nikdy neusiloval o vstup do této strany.
Pozorný vztah s. Miloše Jakeše k mladým
komunistům je protikladem k přístupu kruhů
ovládajících KSČM, které mladé, zásadové a
neúplatné marxisty-leninovce bytostně nesnáší.
V r. 2008 byl M. Jakeš jedním z prvních starších
soudruhů, kdo se zastali nově vzniklého SMKČ,
v době, kdy u dezorientované starší generace
komunistů převažoval výklad nepřátel SMKČ, že
vznik této organizace je "nepřátelskou provokací".
Ačkoli nemůžeme bezvýhradně souhlasit se
všemi názory a postoji soudruha Miloše Jakeše,
hluboce si vážíme jeho celoživotní práce pro
komunistické hnutí, od níž ho neodradily ani
události konce roku 1989 a zrada nového
"demokraticky socialistického" vedení KSČ a
pozdější KSČM. Miloš Jakeš je jedním z mála
vedoucích představitelů československého
komunistického hnutí před r. 1989, který ani po
vítězství kontrarevoluce nikdy nepoplival svou
minulost, nepřevrátil své názory a postoje naruby a
nemá se za co stydět. SMKČ mu proto přeje vše
nejlepší, především pevné zdraví, k jeho 90.
narozeninám, a ještě mnoho let aktivní činnosti
v komunistickém hnutí.
Leopold Vejr
(zkráceno, v úplnosti na www.komsomol.cz)
Abonnieren
Kommentare zum Post (Atom)
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen